Kdo: Petr, Tomáš, Honza
Kam: Slovenská země
Psal se rok 2003 a my, jakožto ještě studenti střední školy, jsme se rozhodli, že vyrazíme někam na dovolenou. Petr rozmyslel, jakožto on na to má výhradní právo, trasu. Pojedeme hezky na Slovensko, budeme chodit po horách a mít se dobře. Jeli jsme autem, tři městský kucí se vydali do hor. Jak si myslíte, že to asi mohlo dopadnout,že?
Co jsme všechno viděli:
Nejprve jsme na několik dní zakempili u Těrchové a lozili jsme po Malé Fatře. Prošli jsme si Zbojnickou stezku; kolem Chaty pod Chlebom jsme si po hřebeni došli skoro až k Velkému Kriváni a užili jsme si taky lámání výfuku u auta v našem nočním kempovišti.
Následovala cesta směrem k Liptovskému Mikuláši, kde jsme si sjeli trochu na jih zhlédnout Demanovskou ledovou jeskyni a prohlédnout nejbližší okolí.
Vysoké Tatry na sebe nedaly dlouho čekat. Zde jsme prošli kolem Štrbského plesa; prošli Velkou Mlýnickou dolinou a ještě jednou, kterou si fakt nepamatuju. Bohužel jsme v této části naší sousedské země zakusili i perné chvilky, když jsme hledali kolem Popradu noční ubytování. Jeli jsme autem, tudíž bylo nutno se dostat někam mimo civilizaci, kde bychom nikoho neprudili. Vyjeli jsme kousek za Poprad a... narazili na nechutný slum našich opálenějších spoluobčanů. Bohuže si nás všimli a vrhali na nás velice mlsné pohledy. Raději jsem tedy sešlápl pedál a vydali jsme se dál. Nakonec jsme zakempili u chatové osady, kde měli lidé ohně, auta a baráky a my se nemuseli bát, že nám někdo podřízne krk.
Po horách následoval oddech v podobě Slovenského ráje. Zde se Petr jemně utrhl ze řetězu a výletničil na svoje triko a chtěl se dostat prý do Maďarska. Jinak si nedovedu vysvětlit jeho celodenní asi desetihodinový pochod kolem ráje, kdy jsem jej byl nucen s paní recepční v autokempu hledat na mapě a nahánět na alespoň trošku přímou cestu zpět. Po ráji následovaly Spišské věci. Rozumějte tím - okolí Spišské nové vsi, Levoča a samozřejmě Spišský hrad. Zde se projevily moje sklony k nemocem z přehrátí a vůbec moje reakce na sluníčko, dostal jsem proto úžeh (nebo úpal, nikdy nevím, co je co). Tudíž následujícího dne jsem byl naprosto nepoužitelný.
Chtěli jsme se ještě zastavit v jižních krasových oblastech, ale vzhledem k tomu, že bylo pondělí, což jsme samozřejmě jako kluci z města netušili, bylo zavřeno ve všech jeskyních. Jeli jsme tedy na hřbitov kopat trošku zeminy. Doufám, že mi Honza připomene, co to bylo za vesnici, kde jsme obtěžovali svojí přítomností a kde se o nás ještě nyní povídají zvěsti.
Pak už jenom sladká cesta domů. Já jsem si spal na zadním sedadle a Petr to celé odřídil. Jak krásné zakončení celého turnusu.
Z tohoto "treku" jsme si odvezli ponaučení, že není potřeba tolik věcí na sebe, že bychom tím oblékli i malou vesničku, nýbrž stačí pouze pár svršku a spodků a ono to jde taky. Neméně závažné zjištění byla i kvalita obuvi.
Z tohoto výletu bylo pořízeno i video. Nicméně díky kvalitní práci tajných policejních složek bylo včas zkonfiskováno a uloženo hluboko v trezoru, kde na něj nikdo nebude moci sáhnout a způsobit tak katastrofu nepředstavitelného dosahu. Nechtějte, abychom po tom záznamu pídili. My víme, že vy to nechcete vidět... věřte nám... nechcete to vidět!!!! A když byste to nedejbože opravdu chtěli vidět, tak potom MY víme, že VY to NEchcete vidět a taky vám to neukážeme.
Za partu ztroskotanců sepsal Tomáš