Maďarsko 2004

Kdo: Petr, Pavel, Honza, Tomáš
Kam: Slovensko - Bratislava; Maďarsko - Od severu přes Budapešť k Balatonui a zpět domů.


Posíleni zkušenostmi z minulého roku, jsme se nyní dokázali do jednoho auta sbalit čtyři a ještě zbylo kousek místa. Tak tedy složení posádky - Petr, Pavel, Honza a Tomáš - samí apoštolové, tudíž se nemůže nic stát. Jeli jsme Popelkou, což bylo Petrovo milované autíčko a musím říci, že stejné city jsme k němu sdíleli i my ostatní. K tomu autu, samozřejmě!! Petra máme všichni taky rádi, ale víte jak to myslim, prostě jsou meze! Toto auto nás dovezlo mnoho tisíců kilometrů a užili jsme si s ním svoje.

Vyráželi jsme za horkého letního poledne z Prahy směr Bratislava. Již na hranicích nastal menší problém, kdy si nás pan celník změřil a ptal se, kamže to jedeme chlastat. Když jsme odvětili, že jedeme stanovat a projíždíme na cestě do Maďarska, vesele se usmál a radil nám, ať to s tím alkoholem moc nepřeháníme. Inu, nebudeme mu to přeci vymlouvat, hlavně, když nás pustí.

Bratislavu jsme navštívili pouze krátce a to na jeden den. Bohužel jsme ji neshledali moc pěkným městem. Prošli jsme historickou část, podívali se na hrad a pak pěšky přes celé město zpět k autu. Nebylo tu mnoho k vidění, jen opar z průmyslové zóny na okraji města. Nevadí, doženeme to na další zastávce a to u jejich jižních kolegů. Taky že ano.

Nejprve jsme si prohlédli několik hradů, kostelů a jednu katedrálu, doufám, že to byla katedrála, těsně při slovensko-maďarské hranici. Chtěl bych, aby sem mí kolegové doplnili jména památek, které jsme viděli, neb si je již po těch letech nepamatuji. To není v tento moment až tak podstatné, protože ten zajímavější moment cesty měl teprve přijít hned tu noc před finálním přiblížení k hlavnímu městu Budapešti.

Jelikož už byl večer, nechtěli jsme do města dorazit v noci a hledat někde kemp. Proto jsme zvolili strategii partyzánů a chtěli se schovat v lese. Bohužel při zajíždění do mírného porostu Petra natolik vyděsil pár, co si to tam rozdával v autě, že při spěšném vyjíždění projel výmolem a drhnul spodkem o zem. To by nebylo nic tak strašného, kdyby to nebyl poslední hřebíček do rakve směšovače benzínu a vzduchu (dodnes nevím, proč ty krámy dělaj umělohmotný). Inu, ihned jsme začali cítit benzín, a proto jsme zastavili. Pohled na bublající benzín na rozpáleném motoru nebyl nic moc, takže jsme rychle začali vysoušet.

Když jsme zahnali první katastrofu, uvědomili jsme si, že jsme v pytli. Nikam se už nepojede. Byly tu sice marné pokusy o opravu, jako že, kdyby to byla prasklá hadička, tak jí uřízneme, přiděláme zpět tu dobrou část a pojedeme dál. Ehm. Když si to tak zpětně promítám, byli jsme hodně naivní. Naštěstí jsme nedělali kraviny a nemachrovali. S pocitem jasného konce cesty jsme si uvařili kávu a přemýšleli, co dál. Po malé pauze bylo na čase pohnout s tím autem k civilizaci. Naštěstí jsme byli zrovna na kopci a stačilo jenom trošku šťouchnout a byli jsme dole ve vesnici, kde na nás místní vrhali divoké pohledy. Kdo by taky rád viděl bandu cizinců v takovém autě, jak jim zastavuje před barákem a vypadá to, že tam bude kempovat celou noc.

Jak jsem se již někde zmínil, musel nad námi držet ten nahoře ochrannou ruku. V jedenáct hodin přijel poslední autobus a z něho vystoupil takový mladý pár. Oslovil jsem je s tím, že bych se rád zeptal, kde tu ráno najdeme autoservis, nebo někoho, kdo nám pomůže. Ano, uznávám, že ptát se někoho takhle v noci je čirý nesmysl, ale když už jsme tam pár hodin seděli a nebylo co dělat, tak proč se aspoň trochu nerozptýlit. Kupodivu ta slečna mluvila slovensky a ten kluk byl automechanik. Hned kývnul, že se na to mrkne. Přinesl si pryskyřicové lepidlo a zapalovač a hrnul se to spravit. Svítil jsem mu a když jsem viděl, jak na umělou hmotu klade lepidlo a pak u benzínové hadičky máchá zapalovačem, bylo mi ouzko. Kupodivu jsme nevylétli do povětří, ale dojeli jsme s tím až domů a Petr pak s autem jezdil hezkých pár týdnů, než to dal do opravy.

Výlet ale nekončil. My jsme nakoupili bágly a vydali jsme se uskutečnit ještě zbytek naplánované trasy. Přijeli jsme do Budepešti vlakem, odchytl nás černoch a nabídl apartmán za 12 euro na noc. Brali jsme všema deseti a měli na pár dní o ubytováni postaráno - skoro v centru.

Po tomto krásném kulturním zážitku jsme se rozjeli podívat na největší jezírko - Balaton. Píšu to zdrobněle, protože je to sice krásná krajina a scenérie (zvláště zapadající a vycházející slunce nad hladinou), ale abych se mohl pořádně vykoupat, musel jsem jít skoro až doprostřed vodní plochy, protože dno klesá asi tak milimetr na deset metrů.
Z tohoto prostředí taky vychází naše krásná noc bez střechy nad hlavou v parku místní vesničky, kdy nás komáři nenechali spát. Tedy některé, že Petře? Pomineme fakt, že jsme se za noc dvakrát stěhovali, abychom utekli těm hnusným píchavým mrchám, zdůrazníme fakt, že se nikdo nevyspal... až na jednoho individua - Petra. Ten zalezl do spacáku a chrápal. Netuším, jak je to možné. Já ve svém spacáku do mínus několika stupňů měl saunu a ven jsem nemohl vystrčit ani končetinu, protože bych už neměl dostatek krve, abych jí zase schoval. Asi po hodině tohoto utrpení jsem se zvedl a utekl k vodě, kde kupodivu nebyli. Nebyl jsem tam sám. Již Pavel tam hodnou chvíli seděl a Honza se přidal zanedlouho po mně. Když se pak ráno Petr vysoukal z pelechu a celý rozespalý se ptal, jak se máme, měl jsem jej chuť chytit a zabít. Všiml si našich nevraživých pohledů a raději se více neptal. S tím souvisí i další fakt - nemám rád východy slunce. Proč? Protože se to děje sakra brzy ráno, kdy normální člověk se buď vrací domů, nebo chrápe!

Tak jsme si žili u Balatonu několik dní a pak se vydali do Hevízu, coby lázeňského městečka. Zde jsme se koupali v sirném rybníčku a čistili tak vlastní tělo. V noci jsme opět bojovali s komáry, nyní již ale s přístřeškem, takže jsme se mohli škodolibě smát.

Cestou zpět domů jsme se zastavili ještě na jeden večer v hlavním měste a dali si španělské pivko Coronu a pak už jenom smutný odjezd domů a konec dovolené.


Tom