Hebridy 2005
Kdo: Pavel, Honza, Petr, Tomáš
Kam: Londýn - Glasgow - Invernes - Ullapool - Stornoway + Isle of Lewis - zpět domů
Tento rok se nám trek moc nevydařil, ale o tom později. Bylo to zároveň velké Poprvé! Prvně jsme totiž již od začátku vzali batohy a připravovali se na dvoutýdenní pochod po krásách Skotska, přilehlých ostrovů a zkoumáním keltské kultury.
Nenechali jsme nic náhodě a chtěli se na to řádně připravit. Nakoupili jsme tedy nové vybavení, každý co potřeboval, a vyrazili na Šumavu, na Boubín. Byla to krásná víkendová akce, kdy jsme prolezli prales, pokecali se strážcem parku na rozhledně a do večera se trmáceli mimo hranice CHKO, abychom mohli rozdělat stan. Žel bohu jsme taky potkali balíky sena a rozhodli se je pošťouchnout ze svahu dolů. I když jsme byli čtyři, moc se nám to nedařilo a ten válec urazil jenom asi deset metrů. Pavla to nakrklo a rozhodl se, že mu dá, co proto a nakopne ho. Nakopl a to bylo asi tak všechno. Co byste čekali, že udělá dvoumetrákový balík, když se do něj kopne? Nic! Pro Pavla to ale skončilo nakopnutým palcem. Aby toho neštěstí nebylo málo, měl na celodenní trasu velice blbé boty, které ho trochu tlačili, a tak po třiceti kilometrech, když sundal boty, zjistil, že mu zčernaly nehty na obou palcích u nohou. Hezké. Když oznámil chirurgovi, že to chce mít do dvou týdnů v pohodě, že jede na dva týdny do pryč, ten se na něj jenom usmál a poklepal si na čelo. Co se z toho vyvrbilo, mělo důsledek pro nás všechny a to v dobu nejnevhodnější. Čtěte dále...
Výlet započal naší cestou do Londýna nějakým to autobusovým dopravcem. Už si nepamatuju, kdo to byl, ale možná i Studenti. Pavel, chudák, trpěl nejvíce. Jak je velkej, tak se mu nevešly nohy do mezery mezi sedadly. Tedy abych pravdu řekl, já jsem měl problémy a to je Pavel minimálně ještě o půl hlavy vyšší. Takže si velice dobře dokážete představit, jak jsem se rozlámaní vypotáceli v Londýně na autobusovém nádraží a jak rádi jsme se prošli. Zakoupili jsme lístky do Invernes (skotského to městečka), ale bus jel až v podvečer, protože to byla dlouhá trasa. Sbalili jsme si svých pět švestek a vydali se umlátit skoro celý půlden na obhlídku místních památek. Prošli jsme se okolo paláce, došli jsme jsme si koupit nějaké to potraviny k zakousnutí a usadili se v Hyde parku. Pak jsme se ještě chvíli procházeli a už přišel čas se potácet na bus.
Řidička nás uvítala nějakým severním dialektem, takže jsem z celého výkladu pochopil pouze to, že jedeme přes Glasgow a to bylo asi tak všechno. Ani dobrý večer jsem nerozumněl. Nevadí, můžu to vždycky svádět na ní a nemusím přiznávat vlastní neznalost jazyka anglického. V Invernes jsme strávili den, noc přečkali na místní skládce, aniž bychom to tušili. To jsme zjistili až druhý den, kdy jsme přelézali hlavní možná hlídanou bránu a spěchali na autobus do Ullapoolu, melého přístavu, ze kterého jel trajekt do Stornoway. Přístavu na Isle of Lewis, první to naší zastávkou na trase po památkách.
Už jsme dlouho nejedli pořádnou stravu, a proto jsme atakovali místní supermarket a nakoupili si mléko, sýr, salám a chleba. Bohužel mému žaludku to moc neprospělo a za chvíli už jsem hledal imodium. To naštěstí zabralo. My se ale vydali z města pryč, na západ přes ostrov. Na mapě byly vidět pouhé dvě silnice, o kterých Petr památně prohlásil, že nebudeme socky a přeci nepůjdeme po cestě. Jistě to půjde i divočinou. Hmm, šlo to, ale pouze na okraj města, pak skončila i malá polní cesta a začaly močály. Nikdy jsem neviděl krajinu takto podmáčenou. Nebylo možno udělat jediný krok kupředu bez dlouhého přemýšlení, na jaký ten drn to vlastně chci skočit, abych nezapadl do bláta.
Takže první večer na ostrově jsme přeskakovali malý potůček, kde jsme si vyráběli vlastní cestu házením velkých šutrů do proudu, aby bylo po něčem možné přejít. Stan jsme rozdělali na jednom menším kopečku, který byl jediný nejméně pod vodou. Uvařila se večeře a ulehli jsme. Druhého dne jsme poznali, že našim útrapám zdaleka není konec. Celý vnitřek mezery mezi tropikem a krytem stanu vyplňovala změť malých ošklivých tvorečků, kterým se říká "midges". Ty sviňky jsou horší než naši komáři v nejbujnějších měsících říje. A ještě navíc jsou jich milióny. Nevím, kdy jsme tak rychle sbalili stan a vypadli na cestu. Snídali jsme za pochodu několik sušenek a doušků studené vody. Nedalo se zastavit, protože ty mrchy nás pronásledovaly.
Zhruba v polovině dne zůstal Pavel pozadu a my na něj čekali na jednom kopci, kde alespoň trochu foukalo. Za půl hodiny se od Pavla donesl křik - ztratil jsem karimatku!! Za chvíli - ztratil jsem jednu flašku vody! No, nebyl to zrovna dobrý začátek, ale říkali jsme si, že se to přežije. Když po další půl hodině dorazil k nám, oznámil, že jede domů. Nevěřícně jsme na něj koukali, jak si to jako představuje, když jsme teprve vyrazili a hlavně jsme uprostřed ničeho. Sundal si boty a ... obraz zkázy byl dokonán. Jeden zčernalý nehet mu slezl a druhý se docela nehezky zanítil. Mno, co se s tím dalo dělat. Vzhledem k tomu, že Petr musel doprovodit Pavla zpět, začalo rozhodování, jestli s Honzou půjdeme dále. Nakonec jsme se rozhodli, že to ukončíme a zkusíme něco projít doma.
Sešli jsme tedy na nejbližší silnici a během pár hodin byli na druhé straně ostrova. Zde jsme asi v půl desáté večer potkali pár postarších skoro manželů při venčení psa. Zeptali jsme se, kde je zastávka autobusu, abychom se druhého dne rychle dostali zpět do přístavu a oni se zděsili, že nemáme kde spát. Pozvali nás tedy k sobě a svolili, že si můžeme postavit stan u nich na zahradě. Ráno nám pak paní uvařila čaj a dala pár toustů. Za to jim opravdu obrovský dík. Abychom nepřišli o hlavní atrakci ostrova, zavezli nás autem k památce zvané Callanish Standing Stones. Je to keltský kříž utvořený ze stojících kamenů o váze i několika tun. Když si vezmeme v potaz, jaká krajina to je, tak je s podivem, jak tam ty šutráky dostali. Kloubouk dolů.
Pak už jen na trajekt, zpět na pevninu, tedy pevninu, další ostrov, ale větší než dosavadní. Následovala stejná trasa zpět - Invernes, Glasgow a Londýn. Odtud pak do přístavu, trajektem do Francie, kde nás v tamním přístavu čekal pan řidič a dovezl nás až domů. A tím se skončilo další a skoro poslední putování Pavlovo, který se od této chvíle stal pravidelným návštěvníkem chirurgické ordinace, kde ho mají jako exemplární případ.
Tomáš