16. 6. - 27.6. 2016
Výprava zpunktovaná zejména díky levným letenkám (zpáteční do Tbilisi za 2500 Kč) ve složení: Blanka, Radka, Petr, Jana.
Naše cesta vedla nejprve po Tbilisi a pak nočním vlakem do Zugdidi, odkud jsme se společně s další českou partou a ještě několika cestovateli z různých zemí dopravili do Mestie. Tato cesta trvala asi čtyři hodiny, ale to zejména proto, že maršrutkář zastavil u hostince asi na hodinu a půl, zřejmě dohazovačka zákazníků... Zde jsme pobyli jen krátce a hned jsme zamířili k lanovce na hřeben Zuruldi. Bohužel v den našeho příjezdu bylo zataženo, takže výhledů jsme si nemohli užít zcela na 100 %, nicméně v následujících dnech jsme si to do sytosti vynahradili.
Zbytek dne jsme šlapali směrem k Ushguli a cestu nám znepříjemňovalo pouze stádo býků, u kterého jsme však vzhledem k pokročilé večerní hodině už museli zakempit. Býci nás sice nejdřív zahnali do rododendronů, ale pak si nás nevšímali a sešli o nějakých 200 m níž. To nás ale přece jen moc neuklidnilo, a tak jsme nařídili budík na 4:30 s tím, že s prvním ranním paprskem jistě vstane i první býk. Nakonec jsme vstali asi o hodinu později a okolo sedmé hodiny už jsme pokračovali v cestě, již za krásně azurového nebe a jasného slunce, nahoru a dolů, přes staveniště lanovky, až do vesnice Adishi. Ta byla velmi zvláštní, na jednu stranu jako vystřižená ze středověku (obranné věže, všude jen bahno, volně se procházející krávy, prasata a psi), ale na druhou stranu na každém z baráků cedulka "Guest house".
Bylo už sice celkem pozdě a měli jsme dost, ale potřebovali jsme ještě dojít až k místě brodu přes řeku Adishi, která vytéká z ledovce Adishi (s těmi názvy byl někdo moooc nápaditý), jelikož bylo nutné řeku přebrodit brzy ráno. Dovlekli jsme se tedy až téměř k brodu, kde jsme se opět shledali s naší partičkou z maršrutky a k tomu navíc s dalšími dvěma českými páry, prostě úplný český kemp. Po nedlouhém družení jsme šli spát, abychom zvládli ranní brodění a následný vydatný výšlap.
Přes řeku jsme přeskákali (no dobře, po kolena ve vodě přebrodili) bez větších obtíží, nakonec největší strach nám nahnala dvojice psů, co se k nám přidali někde za vesnicí a rozhodli se přeskákat řeku taktéž. Ne že bychom se báli jich, ale spíš o ně, málem nám odplavali... Nakonec ale naše šestičlenná skupinka vesele putovala vzhůru s úžasným výhledem na ledovec. Na vrcholu jsme postavili vlasteneckého sněhuláka a pokračovali dál.
Pak následoval už jen sestup do údolí, krátký deštík a pak hledání noclehu u jedné z vesnic. To se ukázalo trochu jako problém, protože místo na stan tam prostě nebylo. Po dlouhém hledání jsme našli plácek za řekou, který měl však jednu drobnou nevýhodu. Bylo tu moc živo - v každém drnu se skrývalo mraveniště a všude poletovaly muchničky. Ale co se dalo dělat, rychle jsme uvařili večeři a zalezli do stanu.
Další den nás čekal poslední úsek cesty do Ushguli. Tahle část nebyla nijak zvlášť záživná, šlo se údolím podé řeky po prašné cestě, neustále nás míjely maršrutky s turisty, ale okolo oběda jsme byli v cíli - teda v tu chvíli jsme ještě nevěděli, že to bude skutečně náš definitivní cíl putování po Svanetii, původně jsme měli v plánu pokračovat přes hřeben do Chvelpi, ale o tom později... Ushguli je působivá vesnice, část z ní je památkou Unesco. Od toho se taky odvíjí charakter návštěvníků. My s krosnama jsme byli spíše výjimkou, jinak samý Japonec a dánský důchodce.
Zde nastala naše krize. Co teď? Najednou jsme byli všichni (no dobře, 3 ze 4) unavení a ne úplně nadšení do dalšího pochodu. Ale přitom tam bylo tak krásně. Jenžě 1100 metrů převýšení s nejistým spaním nás odrazovalo od přechodu přes hřeben. Ani další varianta zpátečního výletu k ledovci pod nejvyšší horou Gruzie (Shkhara) se neujala. Ze všech plánů zvítězila lenost a místní babička, se kterou jsme se se znalostí jediného ruského slovíčka "palatka" domluvili na tom, že přespíme u ní na zahradě. Postavili jsme si tam tedy stan, domluvili večeři (která byla vydatností tak pro dvojnásobně početnou skupinu) a vyrazili na obhlídku okolí.
V následujících hodinách nám největší dávku dramatu dopřáli "naši" psi. Jeden se s námi prodral plotem, když jsme vyráželi na procházku, další si přivodil úraz tlapky, ale to nejhorší přišlo večer. Spali jsme spokojeně ve stanu, když tu se začlo po vesnici ozývat po různu štěkání. Bohužel se najednou strhla mela i na zahradě, kde jsme spali. Všichni jsme se vyděšeně posadili ve stanu s hrozivým pocitem, že nevíme, co přesně se venku děje, u mě navíc umocněné myšlenkami na vzteklinu, proti které jsme nebyli očkovaní. V tu chvíli situace vyvrcholila skokem jednoho ze psů na náš stan a mým pronikavým zaječením, které ale bohužel nemělo žádný vliv na to, že by nás někdo šel zachránit. Nicméně se pak situace uklidnila a my mohli v klidu dospat až do rána. Teda v klidu. Ráno jsme věděli, že potřebujeme nasednout na maršrutku do Mestie a tím pádem se zbavit psů. Netušili jsme, že k tomu bude muset posloužit tak dramatická okolnost, jako lovecká akce psů na místní ovci, která bohužel skočila raději do divoké řeky. V ten moment jsme přestali smlouvat s řidičem a naskákali do maršrutky, mimo jiné i proto, aby psy někdo nespojoval s námi.
Vyčerpáni všemi zážitky jsme pak dojeli s přesednutím na taxík až do města Ureki k moři. Tohle "ruské" letovisko se vyznačuje přírodní zajímavostí v podobě černého magnetického písku s údajně léčivými vlastnostmi. Během zprvu beznadějného hledání místa k zakempení se nás ujali místní plavčíci. Místo toho, aby nás vykázali, nám poskytli i hrábě a motyku, abychom si mohli upravit terén ke stavbě stanu, a následně nás pozvali ke stolu a hlavně k pití. Konečně trocha turismem nezkažené gruzínské pohostinnosti. I když...
Další den jsme strávili lenošením na pláži a několika výlety pro jízdenky na vlak na další den (nejdřív jsme neměli pas, pak bylo zavřeno...). Následující ráno jsme vyrazili moderním vlakem směrem do národního parku Borjomi. Tedy aspoň takový byl původní plán. Jenže ve vlaku byla wifi, což nám umožnilo prozkoumávat další možnosti. Takže jsme během jízdy změnili plán z Borjomi na Vardzii - skalní město na jihu Gruzie, téměř u hranic s Tureckem. Cestou v maršrutce do Vardzie se nám přihodila další zajímavá příhoda - jeden mladík se dal s Blankou do řeči a nabídl nám možnost rozdělat si stan u hotelu, kde pracuje. Řekli jsme si - proč ne. Byli jsme však velmi pobaveni, když nás umístil na dětské hřiště v areálu luxusního resortu. Došli jsme si alespoň na večeři do hotelové restaurace, ale i tam se k nám chovali jako k nejváženějším hostům a dokonce nám přinesli sklenku vína na účet podniku. To už jsme skutečně nechápali...
Poslední den jsme strávili prohlídkou dvou skalních sídel, jedno menší, kde dodnes žije několik mnichů, a pak pozůstatek kdysi ohromného (ale i dnes dost velkého) hlavního komplexu. Jedná se v podstatě o soubor místností a chodeb vytesaných do skály. Projít si každou místnost nám zabralo několik hodin. Pak už jsme se jen občerstvili a našli si příjemné místo u řeky na poslední noc pod stanem. V den odletu jsme ve Tbilisi nakoupili suvenýry (zásadně ty jedlé) a jeli se na letiště prospat před odletem.