...od východu na západ 2006 [1.-3.12.]
Kdo: Petr, Honza, Tomáš
Kam: Lovosice - Lovoš - Opárno - Porta Bohemica - Velemín - Milešovka - Kostomlaty - Bílina
Abychom udělali něco bláznivého, rozhodli jsme se vyzkoušet vlastní síly a výbavu na prvním zimním výletě. Nikdy jsme ještě nešli v prosinci někam pod stan. Aby to nebylo jenom plané tlachání a vycházka do nikam, Petr s Honzou stanovili trasu přes Milešovku a její okolí. České středohoří je nádherná oblast, a tak aspoň uvidíme mnoho zajímavého, když už budeme pokoušet vlastní síly. Opět to byla víkendová akce, takže v pátek tam, v neděli zpět.
Do Lovosic jsme dorazili ještě za světla. Nakoupili v penny marketu (doufam, že je to on, nebo možná Lidl) buřty a vrcholové pivko. Rozhodli jsme se, že nebudeme trpět hlady a když už, tak si pořádně užijeme. Tedy pro každého tři buřty a dvě pivka. Zátěž byla rozložena mezi všechny nosiče a silným krokem jsme vyšli vstříc prvnímu vrcholu - Lovoši. Někde jsem kdysi slyšel příměr - Táhnout se jak Lovosice. Do toho památného dne jsem netušil, co to přesně znamená. Poznal jsem, poznali jsme to všichni! To město se táhne snad až do Německa. Když jsme totiž stoupali na úpatí Lovoše asi půl hodiny, stále jsme byli daleko před hranicemi města. A taky to jde hezky rychle do kopce, tudíž mákli jsme si ještě jsme ani neopustili startovní pozici. Jak byla už docela zima - přeci jenom prosinec nepatří mezi nejteplejší měsíce v roce - a jak se já potim jako prase, stačilo, abych si sundal bundu a už ze mne šla pára jak z lokomotivy. Je to někde i zdokumentováno na fotkách. Dlužno říci, že jsme se tehdá potili všichni jako pašíci.
Po hodině stoupání jsme stanuli na vrchu Lovoši a kochali se výhledem do krajiny. Mezitím se dole v údolí setmělo a všude po planině před námi byly rozházené světýlka. Pohled impozantní, i když velmi zkažen počasím. Mrzlo a foukalo tam, jako když praští. Na některé fotce je velice hezky zachyceno, jak mam omrzlé obočí, to snad mluví za vše. Nezdrželi jsme se proto dlouho a už jsme spěchali na Opárno, kde je nejenom vesnička tohoto jména, ale hlavně zřícenina hradu, naše dnešní nocležiště.
Do cíle jsme dorazili již v naprosté tmě, rozbili jsme tábor a rozdělali oheň. Buřtíky a pivo přišlo více než vhod a asi nikdy jsem se na konci trekového dne necítil takhle dobře. Pak už jenom rychle do spacáku, abychom ráno brzy vyrazili. Když jsme vstávali, sluníčko sice svítilo, ale žádné teplo nedávalo. Byla opravdu kosa, možná tak velice těsně nad nulou. Stan jsme balili zkřehlýma rukama, proběhla rychlá snídaně, vzájemné ofocení na zbytcích hradeb a už se šlo dále.
Dalším cílem bylo místo zvané Porta Bohemica - neboli brána Čech. Je to v rámci řeky Labe a okolních skal, kousek po proudu řeky směrem k Ústí. Když jsme se dostatečně vynadívali na nádhernou krajinu, nadešel hlavní bod dnešního dne - výstup na Milešovku, největrnější to vrchol v naší republice. Nebyli bychom to mi, abychom předtím nezašli na oběd do motorestu v malé vesnici Velemín. Když jsme pojedli gulášek, to je zajímavé, my vždycky máme guláš a pivo, platili jsme papírem. Když jsme se odhodlávali platit, upozornila nás milá číšnice, že v průvodci, kterého vlastníme, je slevový kupón na jídlo v tomto motorestu. I zajásali jsme, jelikož 20% je dost velká sleva. Pak si pamatuji, že jsem šel do malého krámku pro umělohmotnou lžíci, ani nevím, proč jsme ji potřebovali. Bohužel jsem nepochodil, jelikož tento obchod vlastnili naši jihoasijští přátelé, kteří mi místo lžíce rvali noviny. Raději jsem odešel, abych taky nedostal mrtvou kočku, nebo tak něco.
Výstup na větrnou horu byl příjemný a taky, jako ostatně všechny naše výstupy na jakoukoliv horu, za pokročilého soumraku, tedy skoro v noci (byl prosinec, pamatujte na to). Na vrchol jsme se dostali již za tmy a jako zázrakem tam byla otevřena malá hospůdka. Zalezli jsme dovnitř, že si dáme pivko a pak něco teplého. Ihned jsme poznali, že ta první volba nebyla dobrá - pivo bylo hnusné jak noc, takže jsme to raději stočili na grog. Mezitím jsme každý vyměnil tričko, protože, a to opravdu zdůraňuji, podívejte se na fotky, jsme byli mokří až na prdeli. Jinak to prostě nelze říci. Doslova jsme se koupali ve vlastním potu. Nebylo by to na škodu, vždyť jsme na to zvyklí, jenže venku začalo být pěkně mrazivo - něco okolo mínus šesti stupňů, což by nebylo úplně nejlepší. Takže trikot vyměněn, grog dopit a vzhůru (tedy dolů) na Kostomlaty. Když jsme scházeli z vrcholu, naskytl se nám pohled na krásnou zmrzlou větev, na které vítr udělal s ledem pravé divy.
Při sestupu z hory pro mne začala nová kapitola - kolena v háji. Jak jsme si to tak štrádovali kupředu dolů, začaly mne všemožně bolet a tahat kolenní vazy. Ihned jsem věděl, že je to v háji. Ovázal jsem tedy šálu kolem kolene, protože nejprve to bolelo jenom při sestupu, ale pak to začalo dělat i problémy při normální chůzi po rovině. Připadal jsem si jako seschlý stařík, co celý život makal na poli, když mě chytají takovéto problémy. Ale co se dalo dělat, nutno bylo dojít. Se sebezapřením jsem to dokulhal a na krásné velké zřícenině Kostomlaty jsme si postavili stan. Povečeřeli jsme jenom zběžně a naprosto utahaní jsme padli za vlast.
Nebylo tomu dlouho, co byla přána dobrá noc, a už jsme všichni byli vzhůru znova. Tentokrát to bylo nutkání čistě přírodní - museli jsme s pískem. Každý, kdo rozepl spacák ihned zase tuto chybu napravil a začal se modlit, ať tam ven nemusí. Takto se stalo, že jsme si všichni pokecali a začali se hecovat, ať opravdu vylezem a problém vyřešíme jednou pro vždy. Vylezli jsme, ale byl to boj. Běhat polonahý jenom v tričku a trenkách v mínus osmi stupních a přitom se snažit močit, úkol opravdu hodný profesionála. Kupodivu nikomu nic neomrzlo a my se tryskem vraceli do spacáku, kde velice rychle upadáme do komatu.
Ráno jsme sbalili stan, pojedli opět studených zásob a vydali se na finální pochod do Bíliny, jediná to železniční stanice v širokém okolí. Noha se trochu přes noc spravila, ale stačilo sejít pár kopečků a bylo opět vymalováno. Zbytek pochodu jsem se snažil stáhnout koleno šálou, abych mohl aspoň jít. Když jsme dorazili do Bíliny, nestačili jsme se divit. Nejenom, že je to zadel světa, ale je taky plná našich opálenějších spoluobčanů, kteří se po nás velice mlsně koukali, jak se tam promenádujeme s novými batohy a vůbec s pěknou výbavou. Naštěstí jsme brzy našli pizzerii, kde jsme si dali na závěr teplý oběd a pak už nezbylo než nasednout na vlak a hurá domů.
Tento víkend patřil mezi mnohé naše Poprvé a zároveň nezapomenutelné...
Tomáš