Cestopis

Přednáška o Kyrgyzstánu ze série Hedvábná stezka v Klubu cestovatelů nás nadchla natolik, že po menších úvahách byl cíl příští dovolené jasný. Doma z něj samozřejmě nadšeni nebyli, ale ujišťujeme je, jak je podle vyprávění ostatních cestovatelů Kyrgyzstán bezpečná a mírumilovná země.

Optimismus nám vydrží do začátku dubna 2010. Palcové titulky novin o nepokojích v Kyrgyzstánu nás poněkud rozčarovaly. A záběry mírumilovných Kyrgyzů s kalašnikovy v rukou opětujících palbu policistů v Biškeku ve večerních televizních novinách nám vůbec berou vítr z plachet. Po čase se všichni uklidní (hlavně Kyrgyzové) a opět se začínáme těšit na srpnovou dovolenku. Bohužel začátkem června začne Kyrgyzstán znovu plnit stránky novin a všechny naděje jdou do háje. Stav našich myslí nechť přiblíží Maťův komentář: “Vážení Kyrgizi a etnickí Uzbeci. Choďte všetci do piče.”

Je svolán krizový štáb a po plamenných diskuzích volíme tou dobou méně lákavou alternativu zůstat v Kazachstánu (letenky máme stejně do Alma Aty). Doma ověřujeme, jestli tam jsou skutečně vůbec nějaké hory. Cestopisy skoro nenacházíme, mapy už vůbec ne, a tak plánování necháváme u ledu. Dva týdny před odjezdem hystericky zjišťujeme možnosti získání povolenek do hor, posíláme peníze přes Western Union komusi do Kazachstánu a horečně tiskneme části Lonely Planet. Brzy se již loučíme s prvním předvojem.

Petr: První týden vyrážím bez Zuzky a Toma, jen s Pavlem a Radimem. Plán je silně neurčitý (od návštěvy Astany až po pohřebiště lodí u Aralského jezera) a máme v plánu ten plán vyšperkovat po příjezdu (důležitý je mít v plánech jasno). Desetihodinové čekání na kyjevském letišti nám značne zlehčuje láhev bílého vína za pár euro z duty free shopu (je levnější než voda, což ho staví na roveň minimálně přívlastku výběru z bobulí).

V Alma Atě (kazašsky Almaty), po vítězství nad místními taxikáři a probojování se ven z areálu letiště, míříme přímo na nádraží, abychom si u všech spojů tak na týden dopředu přečetli poznámku mjest njet.“Ať mi nepovídají, že neseženeme místo třeba na stojáka do žádnýho vlaku”, dodávám si odvahu a jdu lámanou ruštinou o tomto svém názoru přesvědčovat paní u pokladny. Bohužel měla pádnější argumenty a monitor stejně nepřátelský, jako informační tabule.

V pesimistické náladě hledáme a nakonec nacházíme ubytování a se svým dopravním problémem se svěřujeme paní domácí (resp. vzhledem k prvním kontaktům s reálnou ruštinou si nejsme jisti, jestli mluvíme o jízdence na vlak nebo haníme místní vládu či náboženství).

Po dvou dnech v Almaty nám paní domácí slavnostně oznamuje, že pro nás tři sehnala dva lístky na vlak do Astany.  Bezva, stačí, když jednoho z nás vyměníme za jídlo na cestu a můžeme vyrazit. Nakonec se do vlaku dostává i třetí z nás za úplatek dežurnému (správci vagonu). Jedinou nevýhodou je, že nemáme pevné lůžko a musím se tak (bohužel los padl na mě s velmi chatrným argumentem, že umím rusky) každou chvíli přemisťovat, až nakonec skončím ve tmě v kamrdlíku, kde mají svoje věci právě správci vagonu. “Už aby těch 1300 kilometrů bylo za mnou”, říkám si, když usínám.

Hlavní město Kazachstánu, které Silvio Berlusconi na relativně nedávném summitu OBSE, konaném právě v kazašském hlavním měste, označil za “zázrak”, je asi něco mezi Dubají a snem šíleného architekta. Vzniklé v poušti, se spoustou nesourodých, ale rozhodně megalomansky pojatých staveb, pohltí údajně desetinu ročního státního rozpočtu. Ale hlavně že má prezident Nazarbajev radost (ostatně, kdo si hraje, nezlobí).

Posledním logistickým problémem prvního týdne se jeví cesta zpátky do Almaty, kam má dorazit Zuzka s Tomášem. Spíš z povinnosti opět zkoušíme vlak, ač známe výsledek. Cítíme se najednou ve Střední Asii jako v dokonalém vězení. Jedinou a nakonec nevyhnutelnou možností je místní aerolinka, Air Astana. Platíme asi čtyrnásobek ceny vlakové jízdenky za letenku a do Almaty přilétáme skoro na hodinu stejně jako dva opozdilci z Prahy.

Almaty nás vítá byrokratickými kontrolami na letišti. Čepice policistů jsou tak vysoké, že vyšší snad už být nemohou, a v nás tak jejich nositelé vzbuzují předpokládaný respekt. (Petr: Velikost čepice údajně odráží postavení ve služební hierarchii a co víc velikost případného úplatku). Shledání se zbytkem skupiny neprovází žádné komplikace a už vyrážíme do centra sehnat nějaký ten odvoz do hor.

Na autobusovém nádraží očekáváme, že se k nám nabídky na odvoz jen pohrnou (autobus už ujel a na zítřejší čekat nechceme) a ono nic. Musíme tomu trošku pomoct a za chvilku je nás pět včetně batohů naskládaných do autíčka, které pohodlně pojme 9 lidí. A za devatero (dle řidiče, vysloužilého důstojníka armády, přesně patero) horami a nevím kolikatero řekami nás čeká vesnička Narynkol. Cestou obdivujeme kazašskou “dálnici”, po které se často jezdí vlevo místo vpravo (díry v cestě tady asi nemají jen po zimě). Po silnici sem tam přeběhne kráva či celé stádo. V Narynkolu nastává další smlouvání o ceně převozu k hraničnímu bodu a v podvečer stavíme již za deště stany kousek od vojenské posádky.

Ráno trocha buzerace od vojáků, ale po nějaké době již vykračujeme údolím Bayankol směrem k Chan Tengri. Nádherné oblé zelené kopce porostlé jehličnany postupně střídají ostřejší vrcholy a výhled na ledovce. Cesta stoupá jen mírně, záchytným orientačním bodem je zlatý důl Žarkulak. Orientace není náročná, cesta vede stále údolím, až to se v jednom místě rozděluje na dvě. V ten moment jsme vděčni za mapku, kterou nám darovali Češi míjející nás první den, jelikož jejich cesta už končila.

Petr: Cesta na konec údolí trvá dva dny, přičemž ten druhý jsou poslední kilometry a dokonce i metry pro mnohé utrpení. Třetí den v Tian Shanu tak na Čínské sedlo (Chinese pass, 4200 m.n.m.) vyrážíme jen ve třech – já, Tomáš a Radim. Škrábeme se suťovištěm podél ledovce spadajícího z pod vrcholu Mramornoj steny. Když už se cítíme ztracení, zachraňují nás zeljonyje pljošadky, coby záchytný bod. Od nich je to coby kamenem dohodil pod sedlo. Reálně uvažuju, že poslední část cesty vzdám a proležím ji kochající se výhledem na Pik Bayankol. Jsem grogy. Ale nakonec se nahoru vyškrábeme všichni. Povinná fotka na čínsko-kazašské hranici, pohled do ne příliš vzdáleného Kyrgyzstánu a za chvíli se už kloužeme sutí dolů.

Mezitím se skupina B slunila u jazyka ledovce dole v údolí a kvapně se vracela do stanu při přicházejícím dešti. Pánové se nám ze sedla dostavili vyhladovělí, totálně vyčerpaní a promoklí na kost. Plna dobré vůle ukuchtit Peťovi nějakou večeři jsem se vydala ze stanu do již jen mírného deště a jala se zapalovat benzínový vařič. Do této chvíle jsem bývala vždy jen strávníkem nikoliv kuchařem, a tak jsem malé zápolení s benzíňákem očekávala. Ovšem po té, co jsem krásným gejzírkem z benzínu ostříkala nejen trávu kolem ale i sebe, jsem znechuceně pokus o vaření vzdala. Peťa už spal, takže mu to aspoň nemuselo být líto.

Další dva dny jsme strávili cestou zpět k “zastavě” neboli vojenské hlídce. Cestou doháníme ruské horolezce, kteří jdou z Chan Tengri a společně procházíme sérií vojenského oplocení, kde nás vojáci nutí psát nějaké slohové práce na téma “Jak se nám líbilo údolí Bayankol” s podtitulkem “koho, co a kde jsi viděl”. Rusové nám tady malinko helfli. (Petr: Prostě to napsali za nás poté co se rozčílili co asi se dá v údolí obklopeném horami vidět jinýho než hory).  Následovala vojenská zábava stylu pobav se se svým cizincem. Nedokonalá znalost ruštiny zde byla nevýhodou, nicméně posléze jsem se přes hlídku dostali bez ztráty kytičky (i odebrané sluneční brýle jsme vymámili zpět).

Zpět v Narynkolu (odvoz nám za pěkný peníz zařídil kdo jiný než vojáci) se ocitáme v podvečer, poněkud zmateni, co bude dál. Situaci řeší Gani, student architektury v Almatě, toho času na návštěve u rodičů, který nás zve k sobě domů. Z kazašské pohostinnoti jsme jako u vytržení. Pozvat si domů smradlavou a špinavou skupinku trekařů, pohostit je bohatou svačinou, večeří, vykoupat je a uložit ke spánku, na to se ve Střední Evropě jen tak nenarazí.

Petr: S Ganim se setkáváme ještě jednou v Almatě na konci třetího týdne našeho putování po Kazachstánu, po návratu ze Zaalyjského Alatau u kyrgyzských hranic, ale to je už jiný příběh (o brodění řeky s povolením v zubech, Ivanovi s kalašnikovem seskakujícím z džípu, útoku na náš stan a sněhu, který nás překvapil pod sedlem nebo o třídě plné obrázků Prahy uprostřed Střední Asie).

To, co se původně jevilo jako pouhý záskok za plánovaný Kyrgyzstán se ukázalo jako skvělá volba pro trekování s krásnou přírodou a milými lidmi. Asi nejlíp to shrnul právě Gani při svém popisu našeho pobytu, když Chan Tengri překřtil na Pik Družby.

Стоит на одном месте, а собирает людей со всех уголков мира. Кто-то говорит пик «Хан-Тэнгри», кто-то «Вечный ледник», а для меня это «пик ДРУЖБЫ!» :)