TOMÁŠ:
12:45 Konečně!! Otázka uvíznutí vyřešena. (pozn. LUCKY: vážně to bylo tak snadné??!!!) Vystoupali jsme docela hnusný kopec a tím jsme se dostali 300 m od místa, kde jsme se včera rozdělili. Nyní už bychom měli jít pouze po hřebení a po menším vrcholku se budeme blížit do nížin do Capatiny.
Je tu vedro, ale jsme všici šťastni, že jsme tu, takže nám to zase až tak nevadí. Všici se, krom Tomáše, snaží dohonit signál jakéhokoliv operátora. Neúspěšně. Nicméně je to naprosto krásný pohled, jak se tu kolem mne(Tomáše) nadává, jak není možné odeslat byť jedinou SMS. Pro tuto chvíli jsou zážitky vyčerpány.
RADIM:
Je to stále nahoru a dolu, ženeme se jako nadmuté ovce. Filip je obšťastněn sekáním s pasteveckým psem, který mu přátelsky slintá a vrčí 10cm od nohy. Zásah tyčkou ani kamanem nakonec nebyl nutný. Po zdolání dalšího vrcholu se nás začíná zmocňovat únava. Zároveň se objevují konec Paringu a začátek Capatin spolu se silnicí vyšší třídy, připomínající spíše tankodrom. Sbíháme tedy ze solidního kopce do údolí a s neskutečnou rychlostí připravujeme večeři. Po té se chystáme stavět stan, ale zjišťujeme, že od jednoho jaksi nemáme kolíky. Tomáš s Honzou se tedy vydávají na místo našeho posledního odpočinku a my s napětím očekáváme výsledek. Kluci uspěli a tak netřeba vyrábět kolíky z kosodřeviny.... Krajina je krásná, jako z Pána prstenů...až na tu silnici. Jdeme spát...zzz