Německo 2004

Kdo: Pavel, Petr, Tomáš a Popelka

Kam: Praha - Německo: Norimberk - Orlí hnízdo - Mnichov - Neuschwanstein - Hohenschvangau

Toho léta, poté, co jsme se vrátili z Maďarska, nebylo až tak moc, co dělat. Jednoho dne mi zavolal Petr, že s Pavlem chtějí brázdit široké Německé silnice a dálnice a podívat se po pár místních zajímavostech. Souhlasil jsem a velice rychle byla cesta připravena.

Jelo se tradičně Popelkou, jediným to "naším" dopravním prostředkem. Byla to sice Petrova kára, ale my ji přijali za vlastní. Tahle potvůrka nás dovezla nepočítaně kilometrů a ani jednou si na nás nestěžovala.

Vzhledem k tomu, že tato cesta se údála již před hodně dlouhou dobou a samozřejmě jsme si nepořizovali žádné zápisky, nebude popis tak detailní, jak jste zvyklí.První naše zastávka byla v Norimberku, kde jsme si prohlédli válečné pozůstatky po jednom sousedním malíři pokojů, který pak postupem času trochu více zahýbal historií. K našemu údivu jsme zjistili, že část původního "shromaždiště" vojáků a hlavní přednášecí tribuny byla zastavěna fotbalovým hřištěm a slouží nyní jako oddechové místo pro mládež. Další části původního komplexu staveb jsme nenašli, protože byly zbourány a na nich vystavěny kancelářské budovy a parkoviště. Tolik tedy k druhé světové válce ve městě.

Cesta pokračovala na jih, kde Pavel urgoval vidět Orlí hnízdo. Skalní útočiště onoho malíře pokojů. Celý komplex je vybudován hezky na vrcholu, kde je pouze obytná nejznámější část. Celý kopec je pak provrtán systémem chodeb a možných skladišť. Bohužel postupem doby z toho udělali solidní hnusnou turistickou atrakci, takže z míst Hitlerova působiště udělali restauraci. Proto jednotlivé fotky jsou plné slunečníků a lidí, kteří si tam kol dokola pochodovali. Až mě to zamrzelo, kam takové památky klesnou. Dobře, tak není jistě památka v pravém slova smyslu, ale i tak se myslím nehodí to plně zničit.

Poté následovala cesta k jednomu z nejznámějších hradů - Neuschwansteinu a jeho menšímu kolegovi Hohenschvangau. Z fotek je zřejmé, že tyto hrady jsou postaveny v nádherné krajině, obklopeny horami z jedné strany a otevřenou krajinou z druhé. Samotná architektura je impozantní. Bohužel dovnitř jsme se nedostali, ani nevím proč. Jestli jsme nechtěli, nebo to nešlo, netuším. Poohlédli jsme se po okolí a pak se vydali na cestu zpět domů.

Celou cestu jsme pravidelně přenocovali v autě. Bylo to jedno, jestli jsme ve městě, nebo někde jinde, řekli jsme si, že nebudeme vláčet stan. Jestli to někdo nezkoušel, nechť tak učiní. Spát skrčený na zadních sedadlech je opravdu slast. Ještě ráno jsem pak asi hodinu necítil kolena a měl jsem problém se narovnat. Petr si samozřejmě usurpoval místo řidiče a Pavel spolujezdce. Co se dalo dělat, nějak jsme to přežili. Nejlepší byla vždy rána ve městech. Zaparkovali jsme většinou v co nejméně obydlených částech, zato mnohdy průmyslových. A jak tak lidi chodili do práce, viděli auto se zadýchanými okénky, ze kterého se po jisté době drápou tři kluci. Mno, muselo to vypadat hrozně, ale nic se nedělo!!!

Cesta to byla krásná a vzpomínky stále přetrvávají. Co si více přát?


Tomáš