Počet kroků: 25 767 ( 19,3 km )
Jak jsem již předeslal, historie nás čeká. U metra jsme se předzásobili žetony a vyrazili do centra. Abych uvedl čtenáře do obrazu. V Petrohradu funguje, stejně jako například v Paříži,turniketový systém. Vhodíte žeton a vstoupíte. Omylem vyjdete na špatné schody k východu, smůla, musíte případně vložit nový žeton. Zároveň musím upozornit, že místní metro je opravdu tvořeno rukou umělcovou.Každá stanice je vyložena mramorem, doplněna sochami, lustry a jinými zdobnými předměty, které z takového všedního místa dělají velmi zajímavou podívanou.
Vystoupili jsme vedle Moskevského nádraží, vzletná to budova, na počátku Něvského prospektu, hlavní to Petrohradská třída. Samotná měří od náměstí Vosstania až po hranici Palácového náměstí přes šest kilometrů, přechází dva kanály a obsahuje bezpočet krámků, historických budov a jiných lákadel.
Cestou po prospektu jsme si vytyčili několik styčných bodů - jako třeba McDonald's a jiné takovéto restaurace, které nám turistům slouží jako opěrný bod, co se hlavně toalety týče. Hlavní podívaná začíná až po přechodu říčky Fontanky, kde sedostáváme do užšího centra města. Za tímto kanálem se objeví velký Aničkovův palác, který dnes slouží jako vojenská akademie pro ty privilegovanější, řekněmě to rovnou - pro generály. Velice záhy je možné usednout v krásném parku a obdivovat sochu Kateřiny II., která se téměř zády opírá o Puškinovo divadlo. Někteří turisté mohou zvolit výstřednější typ zábavy a nechají se fotografovat s carem Petrem a Kateřinou. Avšak nezkusili jsme to.
Více jak dvě let staré nákupní centrum - Gostynij Dvor - zaujme architektonickým zakomponováním do "starého" města. Člověk by si jej spletl s nějakou knihovnou, dobře, odmyslíme-li si všechny vitríny s vystaveným zbožím. Dále jsme stihli navšívit arménský kostelík, schovaný ve dvoře bloku, tiché místečko, kde se někde ze zadu z kláštera ozýval zpěv mnichů.
Památkou, kterou nikdo nemůže přehlédnout, je Kazaňský chrám. Samotný chrám, či spíše malebná, 80 m vysoká kopule, je zastíněna z velké části promenádou, kterou vymezuje více jak padesát obrovských sloupů. Vnitřek pravoslavného chrámu je potemnělý, s minimem oken a ponořen v ticho.Jak jsme se procházeli, všimli jsme si, že se v rohu koná pohřeb a je tam otevřena rakev s mrtvou. Raději jsme se tedy v tichosti vytratili, abychom nerušili pietní atmosféru a vrhli se do rozpáleného velkoměsta.
Další kroky nás zavedli až ke konci prospektu - k Admiralitě. Tato nádherná a obrovská budova, která zabírá několik bloků domů, bývala generálním námořním velitelstvím ozbrojených sil v dobách, kdy Petrohrad byl hlavní město. Nyní slouží jako námořní akademie. Jakto tak bývá, měli jsme "štěstí" a vstupní brána zdobená po obou stranách sochami držícími glóby, byla obehnána lešením a urputně se na ní pracovalo. Aspoň, že pozlacená věž, dá-li se to tak nazvat, zůstala očím neskryta.
Chvíli jsme si odpočali v parku, nabrali trochu sil a vydali se hledat krámek, kde bychom doplnili zásoby vody. Mezitím jsme si obešli chrám sv. Izáka. Obrovitánský kostel, který nyní slouží jako muzeum. Vstupné se platí nejenom dovnitř,ale speciálně i též na ochoz. Do muzea vstupné 320 rublů, to nás odradilo a šli jsme raději dále hledat vodu. Na některou noc jsme si ale naplánovali ochoz - pohled na noční město bude jistě nádherný.
Následoval pochod zpět kolem Admirality až na Palácové náměstí, kde jsme nemohli nechat bez povšimnutí Alexandrův sloup, Zimní palác coby součást Ermitáže, budovu bývalého Hlavního štábu armády a Vítězný oblouk. Krásnou architekturu není možno popisovat slovy, protose podívejte raději na fotografie.
Čas nám již pokročil ku páté odpoledne, sluníčko se ale dostávalo teprve do varu. Jen ať si to lidičkové pořádně vyžerou. My jsme ve svém pochodu nepolevili a šli jsme Milionářskou uličkou k Martovu poli. To je veliké zelené prostranství, kde seza doby vlády Alexandra I. konaly časté vojenské přehlídky, současně vedle jsou postavena kasárna. Po roce 1917 tu byli pohřbeni ti, jenž padli v době říjnové revoluce. Hoří tu věčný oheň. Chvíli jsme postáli a dále zamířili k Letní zahradě, velkému to parku přiléhajícímu k Něvě. Už z dálky bylo vidět, že něco není v pořádku. A taky že ano - zahrada zavřena pro generální rekonstrukci. To snad není pravda, poprvé v Ruskua polovina památek zavřena. Rozpalovalo mne to o to víc, že jsem tam byl pozván na výborné palačinky (abych byl přesný - bliny).
Utřel jsem slzu a pokračovali jsme přes Inženýrský zámeček k Chrámu Spasitele v krvi. Tento malebný pravoslavný kostel, který mnozí znáte z pohledů a fotografií, vypadá zajisté skvostně. Už méně skvostně vypadá vývěsní tabule u pokladny. Vstup opět přes 300 rublů. Opět zamítáme a ani nevíme, jak si návštěvu interiérů vynahradíme jinde. Ofotíme kostel, sebe, sebe a kostel a putujeme směr Senné náměstí, které je známé tím, že v okolí bydlel Dostojevskij asem posadil centrum dění svého románu Zločin a trest. Zakoupili jsme si večeři a do malého parčíku jsme odešli pozorovat konec aktivního dne, kachny a kachňátka a především se trošku posilnit. Říkám aktivního dne proto, že slunce ještě zdaleka nezapadalo alidé rozhodně nechvátali domů. Ale bylo to takové zakončení pracovního dne, kdy v parku byli lidičkové již rozvaleni a odpočívali.
Jako poslední cesta toho dne byla už jenom cesta metrem domů a později i do postele.