Přechod v Jeseníkách (se snahou vyškrábat se na hřeben znemožněný počasím) a pařba v Sobotíně (v sobotu).
Plán: přejít za dva a půl dne část hřebenovky Jeseníkůn a sněžnicích
Trasa: Červenohorské sedlo – Praděd - Jelení studánka – sestup do údolí do Sobotína
Členové: Jana, Zuzka, Petr
Termín: čtvrtek 29.12. – sobota 31.12.2011
Doprava: vlakem v 6.51 z Prahy do Šumperku (přestup v Zábřehu n. M.), ze Šumperku autobusem v 10.05 do Loučná n.Desnou, Červenohorské sedlo
Vybavení: letní stan Hannah pro 4 osoby, 3 páry sněžnic, dva vařiče, dvě kartuše ( z toho byla jedna na nic), 2,5 litru termosek, nějaké ty rukavice, čepice a hračičku jménem GPS
Záznam zájezdu:
V předvečer výletu posílám Peťu dřív do postele a balím mu batoh, neboť se ještě nevzapamatoval z rodinného výletu do Helsinek a padá už únavou na hubu. Slíbím mu ráno vzbuzení a taktně neprozrazuji, že to bude již ve 4.45. Ve dvanáct si jdu také sama lehnout, načež Peťa z polospánku zavětří, zvedá hlavu a zahlásí: „Už vstáváme?!“
Ráno se bez problémů střetáváme s Janou na nádraží, kupujeme skupinovku a hajdy se uvelebit do kupéčka a dospat zbytek noci. Což s Peťou také ihned realizujeme. Jana, která je nedobrovolně vzhůru už od čtyř, se baví výhledem z okna. Po nepříjemném zpoždění v Pardubicích (sražení člověka vlakem, kterého byla Jana svědkem), začínáme řešit co s případně ujetým autobusem do Červenohorského sedla. Nacházíme variantu v podobě dvouhodinového čekání na další bus, což sice znamená vyrážet hodně pozdě odpoledne ( po jedné hodině, vezmeme-li v úvahu, že ve čtyři se stmívá, znamená to pro dnešek snad jen vylezení na hřeben a zapadnutí do stanu, ale i to se jako výlet počítá). Naštěstí se v Šumperku na vlakáči necháváme strhnout závodem, kterého se účastní pouze osoby s objemem batohu nad 50 litrů a minimálně jedněmi lyžemi v ruce. S našimi batohy se sněžnicemi se jaksi cítíme býti součástí této komunity a vybíháme taky uzavírajíc tak peleton, jehož cílem je kupodivu autobusové nádraží u busu směr Červenohorské sedlo. Tím jsme dohnali vlakové zpoždění , uvelebujeme se uprostřed uličky a nenávistně pokukujeme po důchodcích sedících směrem do uličky s taštičkami položenými na sedadlem u oken.
Po hodinové úpravě výstroje a výzbroje na autobusové zastávce Červenohorské sedlo vyrážíme vstříc dnešní výzvě – výšlapu sjezdovkou směrem vzhůru na hřebenovku. Tento výstup nás mile překvapil svou příjemnou délkou. Dále postupujem spíše po vrstevnici, i když stále nabíráme výškové metry. Kolem nás se sice povaluje mlha, ale stromy obalené zimní sněhovou nadílkou obdivujem i přes ni. Postupně nasazujem i sněžnice, blbneme a pomalu se posouváme přes Klínovec, Malý Jezerník ( kde zažíváme jediné výhledové okno celé výpravy) až na chatu Švýcárna. Do ní po menším váhání zapadneme, abychom mohli ukout plány co dál. Výsledkem příjemného posezení je samozřejmě očekávaný cíl – najít co nejdříve bivak, tj. dojít ještě kousek před Praděd a zapadnout mezi stromy tak, aby nás nikdo neviděl. Plán hezký, realizaci poněkud ztěžují proudy běžkařů, které se s prvním padnutím tmy vyrojili a projíždějí kolem nás s frekvencí aut na Václaváku. Chvíli tedy trapně postáváme, obhlížíme situaci a jakože pijeme čaj. Jakmile se objeví první větší díra v proudu sportovních nadšenců, zapadáme mezi stromy a hlubokým sněhem se brodíme co nejdál od stezky. Na ušlapané plošince pak stavíme poněkud obří stan, až nám do předsíňky zasahuje okolní jehličnan. Rychle zalézáme do spacáků a jdeme si uvařit něco teplého. Při této příležitosti zjišťuje dvojice Petr-Zuzka, že jejich kartuše je úplně na prd. Sotva zvládne rozpustit trochu sněhu, ale při ohřátí vzniklé vody vypovídá poslušnost a vařič jednoduše zhasne. Jana nás naštěstí zachraňuje. Noc probíhá při věčném probouzení se zvuky okolní fujavice, stan je bičován větrem, my zase plachtami stanu. Ale většině (rozuměj Zuzce a Petrovi) se podaří prospat se až do budíčku v osm.
Ráno se loučíme s krásným romantickým stanovištěm a promrzlí po delším balení stanu vyrážíme směr Praděd. Petra a Janu bolí zmrzlé prsty u nohou. Cílem je tedy dojít co nejdříve na Ovčárnu a zahřát se tam. Na Ovčárně naštěstí už problémy s promrzlými končetinami ustoupily a my jsme tedy dále chtěli vesele pokračovat v našem plánu, tj. vylézt nahoru na hřeben a po červené dojít kolem Vysoké hole, Velkého Máje a Jeleního hřbetu k Jelení studánce. Trasa sice na naše tempo dlohá, navíc s nutností sléz celý ostrý sešup až dolů do Vernířovic kvůli stanování, ale nám se zdála zrealizovatelná. Až do momentu, kdy jsme vyšli po obídku před Ovčárnu a zjistili, že nás bičuje nepříjemný vítr s bodavými vločkami a navíc vidíme sestupovat dvojici sněžničářů zpět z hřebene dolů. Po získání více informací o mlze a větru tam kdesi nahoře, vymýšlíme novou variantu – sejít dolů do Karlovy Studánky, hezky chráněni lesem před větrem. Problémem je jen to, že Karlova studánka je na opačné straně hřebene než Sobotím, kde se máme sejít s ostatními k oslavě Silvestra. Ovšem existuje jakýsi autobusový spoj a v záloze si necháváme vyzvednutí autem od Toma či Radima, kteří budou pojízdní. Žlutá značka se nám však ztrácí již na parkovišti u Ovčárny. Hmm. Co teď? Naštěstí máme GPSku a podle ní si to šineme neporušeným sněhem po turistickém chodníku, který je v zimě zcela nepoužívaný. Novou zkušenost si užíváme na nejvyšší míru, každé dva kroky kontrolujeme, zda se ještě pořád nacházíme na žluté a výkyvy od trasy neustále pedantsky korigujeme, až zjišťujeme, že vlastně šněrujeme les cik-cak místo toho, abychom šli jednoduše z kopce dolů.
Dále se napojujeme na vyšlapanou modrou stezku, čímž nám skončila zábava v podobě GPS a do vesničky docházíme už za tmy s čelovkami zapnutými. Na prvním parkovišti obhlížíme situaci a jelikož se nám nechce nikam dál pokračovat, postavíme si stan za kioskem s občerstvením. K ukotvení použijeme pár laviček naskládaných ke stěnu kiosku a pohodlně se uvelebujeme ve spacácích. V tom se kousek od nás ozve hlasité „Haló! Copak tady děláte?” od majitelů kiosku. Naštěstí je s nimi rozumná domluva a nechávají nás přespat na našem krásně krytém nocležišti.