Kdo: Pavel, Honza, Petr, Tomáš
Kam: Vimperk - prales Boubín - přilehlé okolí - Prachatice - České Budějovice - Praha
Tento památný výlet se uskutečnil za účelem naší průpravy na nadcházející výlet na Hebridy. Chtěli jsme být připraveni, a proto jsme taky všichni v plném počtu a za pevného zdraví vyrazili směr Boubínský prales. Vyjížděli jsme v pátek odpoledne a do naší první zastávky, do Vimperku, jsme dorazili až za tmy. Samozřejmě, že stanovat ve městě se nedá, a proto jsme si našlápli až za město, kde jsme postavili stan. Myslím, že to byla naše první zkušenost se stavěním stanu po tmě. Když si tak vzpomenu, kolik zkušeností jsme už od našich začátků nasbírali, dere se mi slza do oka, protože se i za těch pár let za námi táhnou dlouhé cesty plné zážitků. Ale to jen tak na okraj. Pojedli jsme něco studených zásob, tou dobou jsme se vařenou stravou na víkend nezabývali, a šlo se spát.
V sobotu nás čekal docela dlouhá štreka. Bylo nutno se nejprve probojovat k chráněné krajinné oblasti Boubín, což nebylo až tak těžké, protože začíná skoro ihned za Vimperkem. Následoval pochod přes kopce a lesy až k samotnému pralesu. V pár světlých chvílich jsme nešli lesem, ale po loukách a na jedné takové přívětivé, jdoucí z kopce, jsme potkali balíky sena (tou dobou se již vázaly do válců, asi kvůli lepší manipulovatelnosti). Samozřejmě, že nás napadlo ihned všchny to samé - Zkoulíme aspoň jeden dolů ze svahu. Mno, kdo to kdy zkoušel ví, že to není sranda. On ten balík totiž má zhruba tak 2 metráky a tudíž není zrovna povolný k tomu, aby se s ním manipulovalo. Když už se nám jej podařilo rozhýbat a nabral rychlost, zastavil se o sebemenší výstupek a drn. To Pavla rozlítilo natolik, že naběhl a vší silou do něj kopl. Nebyla to dobrá volba. Jak měl jenom tenisky a nikoliv pořádné pohody, nakopl si palec. Takže od této chvíle do konce cesty jej cítil a to dosti hmatatelně. Nicméně šli jsme dále.
Postoupili jsme přes lesy až na samotný vrchol Boubín, kde je nově zrekonstruovaná rozhledna. Toho dne docela hezky foukalo, a tak jsme se upocení museli obléci, abychom na vršku nezmrzli. Toho času se tam procházel i strážce parku a byl evidentně ve velice dobré náladě, tudíž jsme zapředli hovor. Jemně jsme naťukli otázku přespání v CHKO a on hned spustil, že když se lidi chovaj slušně a zalezou někam, kde je není možné vidět z cesty, nechává to být. Výborně. Dobrá zpráva pro nás. Nevěděli jsme totiž, kam až dneska dojdem a jestli nebudeme potřebovat přespat někde v lese.
Poté se naše kroky ubírali z kopce dolů, po vyznačené a naučné stezce směrem k Boubínskému jezírku, kolem hlavního jádra pralesa. Cestou je pár upozornění na několik velmi starých stromů, či jejich pozůstatků. U jezírka jsme se naobědvali a pokračovali dále. Bylo již odpoledne a postupně se začalo diskutovat o našem noclehu. Byli jsme všichni svěží, až na Pavla, kterého stále bolela noha, takže jsme si řekli, že ještě vyjdeme z chráněné oblasti a zakempíme až někde blízko Prachatic.
Cesta nás zavedla ven z lesa na jih k Idině pile, což je dneska zrekonstruovaný barák a jestli mne paměť neklame, je tam restaurace a penzion. Pokračovali jsme směrem do malé polovesničky Kaplice, kde jsou snad jenom penziony. Nic jiného tam není k vidění. Otočili jsme se směr severo-východ a šli po silnici skrz les. Zde Pavel začal protestovat, že se mu dál již nechce, protože ho bolí nohy. Ano, jistě jej bolely. Jednak z toho, že kope do kolem se válejících objektů a za druhé, že si vzal nevhodnou obuv. V teniskách jít 30 km není nejlepší nápad. Jednou dokonce zahodil batoh, že dál už nejde! Udělali jsme tedy krátkou přestávku a počkali až vychladne.
Nejenomže se začalo připozdívat a my měli ještě dost dlouhou cestu, přidal se další neodbytný problém - nedostatek vody. Když jsme se z Kaplice vydali na zpáteční cestu, začala nám voda docházet. Snažili jsme se proto přidat do kroku, že až vyjdeme z lesa, je tam další vesnička a tam se napijeme. Jaké bylo naše rozčarování, když vesnička na mapě bylo ve skutečnosti jenom pár stavení chatařů, kteří ještě k tomu ani nebyli doma. Zatli jsme zuby a šli dále. Nyní se problém stočil od vody k jídlu. Honza s Petrem se předháněli, kolik by si dali knedlíků ke guláši či svíčkové. Skončili,tuším, někde u šestnácti. Zatím se již setmělo a my čekali na další vesnici, myslím, že to bylo Záblatí, kde bude hospoda a my si dáme pivo a jídlo.
Našli jsme vesničku, našli jsme i hospodu. I pivo měli a my si dali. Jenom ten gulášek nebyl, ale což, dali jsme si aspoň dvě nožičky párku a pochodovali někam na pole rozložit stan. Dalšího dne jsme se kvapně sebrali a makali do Prachatic na vlak. Na nádraží jsme měli ještě asi hodinu a půl času a tak jsme se tam rozvalili a čekali. Pavel už to nevydržel a sundal si boty, aby prozkoumal, jakou měla volba obuvi dopad na stav nohou. Bohužel to byla jedna velká katastrofa. Oba nehdy u palců měl zčernalé a ostatní nevypadaly o moc lépe. Netuším, jak se mu to povedlo, ale ty nohy byly v dezolátním stavu.
Od této chvíle, to jenom tak na okraj, se Pavlovi nikdy ty nohy nezahojily a trpí s tím do dnes. Co to mělo za následek se můžete dočíst v našem výletu na Hebridy.
Bohužel se z této výpravy nedochovaly žádné fotky. Tudíž se budete muset spokojit pouze s popisem.
Tomáš