Turecko VÝCHOD

Den 1. – 17.7.2009

Radim:

Přípravy jsou u konce. Nesčetné množství tipů, triků, nápadů a idejí se představilo v 6 úhledně sbalených batohů stojících hrdě i s jejich majiteli (neméně úhledně zabalenými) na hlavním nádraží. Tato situace měla jedinou vadu, rychlík do Bratislavy odjíždí ve 14:30 z Holešovic. Nasazujeme tedy iriadorský sprint a úspěšně vyhazujeme mladý cizojazyčný pár z kupé. Otevírá se víno, pivo, Pavel kropí sebe i Zuzku, zkrátka běžný výlet.

Petr:

V čele průvodu dorážíme ke kupé, na které jsme prozíravě koupili mistenky. Sedí v něm dva anglicky mluvící cestující. Pavel prohlásí: "Vystupujete!!!" načež se unisono začnou sbírat a vystupovat. Ještě se bázlivě zeptají, jestli jdeme skutečně do tohoto kupé, a když jim to potvrdím, odcházejí. naskládáme batohy, ze kterých předem sundáme víno, zapneme klimatizaci a usadíme se. Řešíme cesty a hlavně kilogramy, dekagramy a gramy. Prokládáme to konzumací Tomášova štrůdlu a vína a piva.

Poznámka: Zajímavostí je, že lidi z jednoho státu letí do Turecka z 3 různých států – Radim, Tomáš, Honza, Zuzka, Pavel a já z Bratislavy, Péťa z Prahy a Kája s petrem z Budapešti. :-) Globalizace a kosmopolita.

citát Radim: potkal jsem člověka, co byl v Tatvau, no tý sopce. Prej je to tam moc pěkný. Je to hrozná díra. :-)

ČEKÁME NA LETADLO

Po příjezdu na letiště zakempíme v hlavní hale a dohadujeme co s batohama. Kolik kilogramů nechat zabalit a kolik nést v příručním.

Ukolébáni 2hodinovým zpožděním, kterým nás modré krachující aerolinie přivítaly hned po příchodu, neřešíme check-in.

Přehazujeme věci z batohu do batohu (Radim má moje jídlo a kdo ví co je v kterým báglu teď) pak je necháváme zabalit (zcela intuitivně v budce hlídače parkoviště) a jdem se nechat odbavit. Ve 22:30, půl hodiny před původním časem odletu. jaké je naše překvapení, když se za námi obavovací přepážka zavře a je po odbavování. Klika. Potom dál kempíme v hale a zmáhá nás únava.

Chvíli pozorujeme brouky a nakonec se vydáváme ke gatu.

 

Den 2.- 18.7.2009

Radim:

V Istanbulu vysedáme z letadla a přicházíme k pasové kontrole. Teplotní kamery zároveň snímají, jestli není někdo teplý. Můj pas se pánovi za okýnkem ale vůbec nelíbí, neustále zkouší, jestli tam není fotka dolepená a prohání číslo pasu počítačem. Nakonec se smiluje, ostatní prochází hladce. Čeká nás noc na letišti. nacházíme pěkné sedačky a oceňujeme jejich polstrování. Probouzíme se do světla v zaplněné hale. Chvíli přemýšlíme, zda do Istanbulu pojedem všichni, nakonec všichni souhlasí. Už po chvíli promenádování v kraťasech se necítím dobře a přezbrojuji na kalhoty. V rámci přípravy pijeme vodu z kohoutků.... :-(.... ale jen trochu. Pak vyrážíme pro Péťu na Taksim. Vybíráme mezi přímým autobusem a městskou dopravou. Volíme městskou dopravu a tím srážíme cenu na polovic. Jízdenky autobusem E-3 z letiště Sabiha Gökcen na stanici 4. Levent stojí 4,5 YTL, my platíme 5 YTL.... S tím se setkáváme i pozdeji, asi bakšiš, ukecat se to nedaří.

Ve stanici 4.Levent kupujeme za 1,5 YTL žeton a jedem konečně metrem na Taksim, kde potkáváme Péťu. K metru nutno poznamenat, že je u něj dost nejasný směr, kam pojede... ale ani jednou jsme to nespletli :)

Petr:

Po setkávací skupinovce se vydáváme do centra. Na krátkou prohlídku spojenou s koupáním se ve vlastním potu. Zajímalo by mě, kolik bylo stupňů.

Využíváme městskou dopravu a zanedlouho jsme v centru. Obhlížíme modrou mešitu se 6ti minarety a po modlitbě předcházené typickým zvaním mue...(jak se sakra jmenuje? Pozn. muezin:)) se vydáváme dovnitř. Reprezentuje to hlavně sundat si boty. Na to, že se sundávají ve venkovní místnosti podobné balkonu, je tu podezřelý odér (asi už je součástí stěn).

Koberec na zemi je ve svatostánku pro našince nevšedním zážitkem. Po východu se opláchneme v umývárně vodou a razíme směrem k Hagia Sofia. Ale bohužel čas se už nachýlil a my se musíme rozdělit.

Uděláme poslední skupinovku, sdělíme si v jakou dobu si budeme vyměňovat horké zážitky formou SMS, rozloučíme se a už je nás jen 5. Zbylých 5 z nichž 2 jsme potkali teprve nedávno necháváme za sebou.

Cesta je ve znamení non-stop pocení. Tolik toužebně očekávané klimatizace v žádném dopravním prostředku nefungovaly. Snažíme se neleknout – v soustředění na to mi pomáhá uvědomovat si kapky potu, které po mě stékají.

Pro návrat volíme opět místní hromadnou dopravu namísto asi rychlejšího ale dvojnásobně drahého Havasu.

na letišti vyzvedneme uložené bágly (zjišťujeme že můj ztratil přes den 2 kila – bu’d je vypotil, nebo mi něco bude chybět). Péťa upravuje svůj Deuter tak, aby vážil předepsaných 15 kilo.

Osbavení zavazadel je bezproblémové – týpek je chce všechny a na pásu jsou tak spíše naházané a celková váha ? je 50 kg místo 60. A taková práce s tím byla. Odbavení u gatu dopadlo postatně hůř – ve stanu jsou nechané tyčky a ač do istanbulu doletěly, z něj to asi už nezvládnou.

Přiznám se, že z téhle situace jsem měl p...?.

Naštěstí je řešení – na stan hodí visačku a jde „bokem“. Nevíme kam ho šoupnou, ale minimálně do autobusu k letadlu ho máme na očích.

A pak už frčíme do Trabzonu s mezipřistáním v Ankaře.

Letiště  - vybalujeme.

Na otogar ale měníme směr na benzínku. Obsluha nám čepuje benzín do nádrží. Za 5 jsme dali 11 yetelů.

Sháníme dolmuš nebo alespoň směr na otogar:

                do Rize za 100 yet.

                otogar (4-6km) 25 yet

                Pazar 100 – po debatě 150

Po všem tom zmatku odcházíme. Přemýšlíme o hotelu, když není spojení, ale cena 20 ytl nás odrazuje. Cestou kamsi u nás zastavuje týpek ve fiatu a že nás veme. Má 4 místa. Chce 100 ytl až do Pazaru. Nasedáme teda do kombíku, který klesá až na silnici. Zuzka mi sedí na klíně na sedadle spolujezdce.

V Rize stavíme na čaj a simit (pečivo  ? sypané sezanem). V Pazeru se rozhodujeme pokračovat až do Ayderu.

Problémy – co myslí?

Tom:

Cesta není úplně hezká, zvláště v konečné fázi, kdy řidič zhasíná všechna světla několikrát za sebou. Já osobně jsem si myslel, že na nás šije nějakou boudu. Nakonec nás nikdo nezbil a po krátkém handrkování jsem v půl páté ráno rozdělali stany a šli spát. Ani velký provoz na hlavní ulici a přilehlé louce nedokázal Radima, Petra a Zuzku probudit dříve než v 10 hodin. mezitím se četné rodiny rozložily k pikniku a dělaly bordel (hrál se fotbal a dělaly se grilované steaky, čímž nás dost štvali)

Pozn. Tady s těma vrstevnicema docela šetřili. Jsou tu všeho všudy 3.

Po rychlém balení se za začínajícího deště vydáváme hledat dolmuš, která by nás vzala do Yukari Kavronu. Cesta byla takový pokročilý tankodrom. Nic ale nezabránilo řidiči tranzitu, aby se vydal na hodinu dlouhou cestu do kopce. Vzhledem k tomu, že nás bylo na tranzit 5, tak se řidič sanžil všemožným troubením dosáhnout zaplnění auta. Jedenkrát též vytroubil člobrdu, aby přiběhl a připálil mu cigaretu.

Pak už nás vyhodil v cílovém místě, kde jsme se po počátečním zmatku usadili v místní hospůdce na čaj a „kebab“. Podiskutovali jsme trasu a vyrazili údolím, první etapou naší cesty. Po zhruba 3,5 hod šlapání mokřady, brodění říček (kde jsem utopil botu) jsme v půl osmé rozbili tábor a v hnusné zimě vařili večeři. Jak jídlo tak kafe proběhlo urychleně a odebrali jsme se ke krátké poradě do stanu apak šup ve 21.30 do spacáků.

Den 3. – 19.7.2009

Tom:

5.01 – Pondělí

Budíček. Zuzka se odhodlala k mytí v ledové vodě. Řev, který se ozval v zápětí se neslo jistě až do Kavronu. Zde je nutno poznamenat – Rekord. Vstali jsme fakt v 5.00 ráno, vyšli na pochod v 7.30.

To je zlomový okamžik Iriadorského uskupení. První nás čekal stoupák k jezeru na konci údolí. Výstup to byl docela náročný, přeci jenom takhle po ránu, zima, mlha, prostě krása.

Nahoře u jezera jsme nabrali vodu, použili soupravu malého chemika, ofotili si na chvilku vystoupivší Kačkar Dagi a vydali se na hlavní stoupání toho dne – na hřeben!

Cesta to byla veskrze jednoduchá – přímo nahoru. Chvílemi bylo stoupání tak prudké, že jsme lezli po čtyřech a tyčky nám nebyly k ničemu. Po hodině a několika minutách jsme stanuli nad celým údolím, kde nás uvítali dva mužíci. Následovala dopovací a ofocovací pauza.

Další putování nás vedlo po hřebeni nahoru a dolů, traverzem, sněhovými poli a vším možným humusem.

Sněhová pole byla opravdu lahůdkou. Vždy šel jeden první v roli prošlapávače a ti druzí se přiživili na cestě. Bohužel u druhého takového pole se Pétě utrhl sníh pod nohama a po hlavě se řítila několik metrů dolů vstříc šutrům. Naštěstí z toho až na pár odřenin, šok a rozříznutý batoh nebylo ničehož vážnějšího. Dali jsme pauzu, Péťa se oklepala a šlo se dále.

V půl druhé přišel čas na déšť. V mlze jsme nasadili ponča a vydali se husím pochodem vpřed. Bohužel jsme se octli kousek pře finálním sedlem, kde hrozilo, že by nás zastihla bouřka jako nejvyšší body. proto bylo rozhodnuto setrvat na místě a pod šutrem vyčkat konce. Naštěstí přišel brzy – skončil déšť nikoliv my. Vyběhli jsme poslední stoupání a s úlevou zjistili, že nám stačí sestoupit několik set metrů do finálního tábořiště.

Cestou dolů nás zastihly dvě přeháňky, z toho jedna pak při stavění stanů. Nám to ale nevadilo, protože stany jsme rozbili na krásném paloučku nedaleko zurčivého potoka. Večeře proběhla tradičně – zima, vítr a chuť co nejrychleji zalehnout do pelechu. V noci nás několikrát probudil silný déšť, což jsme ustáli v pohodě. Zvláště skupina Petr, Radim, Zuzka, kterým do stanu teče podlážkou.

 

 

Den 4. – 20.7.2009

Tom:

Ráno byla opět drsná zima. Vstát byl nadlidský úkol. Poté, co jsme se s Radimem chvíli přetahovali o to, kdo vyleze první a já vyhrál, se všichni vyhrabali a jali se vařit. Kupodivu se na nás usmálo štěstí a mraky se roztáhly. Poprvé za dlouhou dobu se na nás usmálo sluníčko. Nasnídali jsme se skvěle, nabrali vodu a vyrazili. Ihned poté nastal problém kterou cestu zvolit? Resp. jakým údolím vylézt na hřeben a dostat se k Nameless lake. Dle popisu v cestopisu se totiž mohlo přímo vystoupit tam, kde jsme spali, nebo jsme mohli sejít dolů a jít druhým údolíčkem. Asi hodinu a půl jsme se dohadovali co a jak. Petr skoro přemluvil skupinu (a já dodávám, že jsme s ním souhlasil), že půjdem tu první variantu. Mužíci ale zmizeli a druhá část skupiny byla proti a začali prosazovat druhou dolinu. Menší rozepře skončila sestupem a finálním nalezením dobré cesty. Dali jsme si pauzu, oběd a pak následoval dlouhý a táhlý výstup na sedlo. Mnoho přestávek, oběd, dopink tangem a završeno výstupem suťovišťem nad Nameless lake, které se pod námi blyštilo v údolí., zahaleno bouřkovými mraky. Sestup trval chvíli a už jsme seděli vedle onoho ledovcového jezírka. Chvíle odpočinku a zase stoupání a travers k jezeru Deniz Gölü. Počasí nám přálo a bouřka žádná nás nedohnala.

 

Petr:

do base campu u jezera Deniz přicházíme zhruba kolem čtvrté hodiny. Z dostupných cestopisů počítáme s +/- 3mi místy na stan a tak když ze sedla mezi Nameless lake a jezerem Deniz obhlížíme situaci a napočítáme 5 stanů, začínáme mít obavy. Přemýšlíme, jestli se vrátit k Nameless lake nebo to prubnout tady. Rozhodneme se to zkusit a tak traverzujeme ze sedla k jezeru.

Naštěstí ihned narážíme na 2 místa. Druhý den, když získáme přehled, zjišťujeme, že míst je tu nyní dobrých 8, nouzově 9.

Ještě než rozděláme stany přichází z druhé strany řeky, která vytéká z jezera týpek a česky zdraví. My česky odpovídáme a on že je rád, že to dobře tipnul. Dáváme se do řeči a zjišťujeme, že oni (skupina 7mi lidí) jsou v Turecku už týden a Kačkar jdou ze západu na východ. Prý jsou tu i 2 Turci, kteří mají podrobnou mapu ale hlavně GPS se souřadnicemi cesty na vrchol Kačkar Dagi. Dostáváme nabídku, že oni i s Turkama vyrážejí ve 4:30 a můžeme se tak přidat.

uleháme tak brzy, po krátké poradě v hangáru, aby jsme byli schopní vstát ve 3, resp. 3:30 ráno.

Ranní probuzení není nic moc, ale jsem natěšený na výstup a vstávám tak půl hodiny před ostatními. Kontroluju věci, které beru s sebou. něco málo jídla, 1.5 l vody, pončo, čelovku a podstatě všechno oblečení – norm. merino, teplé merino, windstoperku, bundu, 2 šátky a náhradní ponožky. Ve 4 hodiny lezu ze stanu, abych si odskočil a nasadil návleky. Za řekou se mezitím začínají míhat 3 bludičky. Vyjdu tím směrem a zdravím 3 ze skupiny Čechů. Vyrážejí rovnou s tím, že zbytek a asi i Turci půjdou o něco později. Protože ostatní se ještě sbírají ze stanů, rozhodujem se počkat na druhou skupinu. V tábořišti je pořád mrtvo.Sem tam někde problikne čelovka, ale nikdo se nemá k odchodu. Vyrážíme tak směrem k řece, už připraveni na odchod. Potkáváme zbytek Čechů, kteří hledají ten druhý zbytek, který odešel před chvílí. Seznámíme je se situací a společně vyrážíme.

Cesta vede údolím nad jezerem přímo naproti sedlu, kterým se přichází od Nameless lake. Jde se přímo nahoru po cestě značené mužíky až do sedla. Ze sedla je vidět další sedlo v hřebenu hlavního masivu Kačkar Dagi.

Sáváme si pauzu a po chvíli jsme si jisti, že vidíme první skupinu Čechů v protějším sedle. Smolaři.

Vyhlížíme na ledovcové jezero pod námi a kocháme se vycházejícím sluncem.

když sejdeme k jezeru dolu, přicházejí i zpoždění Turci. Ptáme se na cestu, okukujeme GPSku a já se k nim nakonec přidávám, protože není jisté, jestli ostatní budou chtít jít až na vrchol. (Pozn. přepisovatelky: grrrr). Slibuju, že se budu snažit značit cestu.

Přizpůsobuju se tak tempu Umuta a Sonara, jak se oni 2 Turci jmenují a stoupáme dál.

Oblou skálu, která dominuje pohledu na hlavní masiv obcházíme zleva. Jak později zjišťujem, správná cesta (značená mužíky) vede nejspíš po jejím vrcholu nebo z její pravé strany.

Když už jsme za ní, přecházíme sněhové pole a sem tam se škrábeme do skla. Zde se ještě jednou sekávám s celým zbytkem Iriadoru. Tomáš chce rozhodně na vrchol a tak se dohodneme, že půjdu s Turkama do sedla, kde si nechám vytyčit cestu pro další postup a počkám na něj. Jaké je ale moje překvapení, když o kus výš zabočujeme doprava a scházíme tak z cesty do sedla, kam jsme viděli stoupat Čechy.

Přecházíme sněhové pole (horizontálně) – i když správná cesta je značená mužíky ve skalách pod ním. Obcházíme skalní výběžek a slézáme o kus níž na další sněhové pole. Za ním je skála, po které teče voda. Umut upozorňuje na cestu o něco výš, která by nemusela tak klouzat. I tak je to humus. Poté co přejdeme vidím na druhé straně Toma. Křičím na něj kudy nejlépe jít. Naposled vidím všechny. Další cesta přináší drobné lezení, asi 3 metry přes skalku po které opět teče voda.  Cesta pak pokračuje po kamenném podkladě a přechází opět ve sníh. Po jeho přechodu se zahne do protisměru a cesta tak vytvoří jedno stoupací esíčko. Pak se pokračuje přímo vzhůru. Střídavě po kamenech a po sněhu. Finální část je za posledním sněhem už jen esíčkové stoupání po kamenném podkladu. Je to cesta asi na necelou hodinu.

V jednu chvíli jsme tak vyflusaný, že sundávám bágl a dopuju se vodou a dvěma hroznovými cukry. Umut op chvíli vykoukne zpoza skály o několik metrů výš a ptá se, jestli je vše v allrightu. Turecká vlajka na vrcholu je blíž a blíž. Za cvhíli jsme na hřebeni, cestou ještě míjíme Čechy a na samotný vrchol je to už jen kousek. Turci nabízejí sušenky, já čokoládu a pak už jdeme na vrcholové fotky. Vyměníme si emaily, chvíli pokecáme a Umut a Sonar se už chystají dolů. Ptají se, jestli jdu taky a když říkám, že budu čekat na kamarády, pohlédne Umut dolů na Toma a někoho dalšího a tipuje, že tu budou za hodinu. Loučíme se a já doufám, že tu nezmrznu. Fotím horizont, povídám si s Kuřetem, dojídám čokoládu a vyhlížím. Pak se začtu do vrcholové knihy.

Přesně za hodinu dorážejí Tomáš a Zuzka. Péťa s Radimem to prý otočili před onou zvlhlou skálou. Dopujeme, fotíme a píšeme zápis do vrcholové knihy. V 10:30, zhruba další hoďku na vrcholu, vyrážíme dolů. Padla mlha a hledat mužíky je běs. Sem tam si zajdem, ale víceméně se držíme cesty. Tím, že hlídáme mužíky, klesáme úplně jinou cestou než kterou jsme šli nahoru. U jednoho z vodopádů nabíráme vodu a dáváme do ní Tang. Postupem času se sílící  únavou začínáme „hysterčit“ a smějeme se kde čemu. Před finálním výstupem do sedla myslíme už jen na večeři a postel. Později už jen na padnutí před stanem. A ještě později už jen na smrt při usnutí a umrznutí. Když přelezeme sedlo a uvidíme Deniz Gölü, už se vidíme u večeře. Tipujeme, že jsou minimálně tři odpoledne a jsme tak 12 hodin na nohou. Ve chvíli, kdy se otevře pohled na tábořiště zjišťujeme, že jsou v něm už jen naše dva stany. Jak se blížíme ze stanu vychází Péťa s Radimem. My padáme na hubu. Doslova.

Vyprávíme si vzájemně zážitky a my se dozvídáme, že jsou 2 hodiny odpoledne.. Já bych okamžitě usnul a spal 12 hodin. Chceme se ale udržet vzhůru. Hrajeme tak po večeři hry, popíjíme apod. V osm uleháme a okamžitě usínáme. Nenastavujeme žádný budík a vzbouzíme se tak v devět ráno další den.

 

 Zde chybí Tomův popis sestupu.

 

Příjezd do Karsu 24. 7. 2009

Petr:

 

Z autobusu vystupujeme na jedné z hlavních „tříd“. Ještě než stihneme z autobusu vyndat všechny batohy, zastaví u chodníku stříbrný Citroen a z něj vystoupí padesátník s knírkem, v košili a ptá se, jestli s námi v buse byli ještě nějací turisté. Po zamítavé odpovědi začne ???. Nabídku hotelu a posléze odvoz do Ani.

Hotel je za 15, na což se netváříme. Ptá se na náš limit a cena klesá na 10. Rozhodujeme se prve porozhlédnout. Následuje nabídka na odvoz do Ani (očividně ví, za čím turisté přijíždějí do Karsu). Cena 35 YTL. Za 40 km tam a 40 zpátky trochu mimo.

Cestu odmítáme, o hotelu ještě uvažujeme. Jmenujeme chudáka Tomáše hotelovým vyjednávačem a obcházíme jich několik. Cena začíná na 20 a s různou úspěšností se ji daří srazit – nejméně na 13. Rozhodujeme se tak pro nabídku místního turistického bosse. Ono to vlastně ani nejde jinak – pokaždé když zahneme do nějaké uličky, objeví se stříbrný Citroen, aby nás nasměroval do „svého“ hotelu J. Ocheckujeme situaci, pokusíme se ještě trochu usmlouvat cenu na tom, že v jednom pokoji nesvítí světlo v koupelně (dostali jsme jiný) a že teče jen vlažná voda (má se nechat odtéct, a když nepoteče nemusíme platit vůbec), ale nakonec souhlasíme.

Opakuje se nabídka odvozu, ale my stále odmítáme i přesto, že cena klesla na 20. Vydáváme se do města obhlídnout ceny další a sehnat večeři.U kanceláře Kafkas Kars se ptáme na cenu odvozu místního taxikáře. Při našem dohadování se objevuje zničehonic místní a nám dobře známý turistický boss. Za téhle situace odmítáme jednat dál a odcházíme. On nás zastavuje a ptá se, jakou nabídku bychom přijali. Nakonec se dostáváme na 16 YTL na osobu s tím, že o tom nesmíme nikomu říct. Považujeme to za obchodní trik, ale přijímáme. Druhý den nás vyzvedne v 8:20 před hotelem. Doporučuje i restauraci, vzhledem k našemu „low budgetu“. Nikdy ji nenajdeme. Zapadneme v podstatě do první, kde samozřejmě nemají dönner. Prokletý dönner. Volíme tak různé variace kebapu a k pití sodovku. Jediná Péťa objednává k pití ayran. Když jí přinesou jogurt v kalíšku simuluje, že přesně to chtěla. Nacpeme se do sytosti různými kebapy, chleby s pomazánkou a salátem. Pak už míříme rovnou na kutě, abychom před zítřejším odjezdem stihli nakoupit.