Kdo: Petr, Honza, Tomáš
Kam: Florencie - Livorno - Bastia (Korsika) - kus trasy GR 21 - Galeria - Calvi - Bastia - prohlídka Florencie - domů (Honza, Tomáš) / Švýcarsko (Petr)
Tento rok se již výlet vydařil. Sic jsme byli ochuzeni o jednoho cestovatele, nezabránilo nám to si krásy matky přírody užít do sytosti.
Začátek trasy se nyní již tradične přesunul na Florenc, co by odjezdová plocha pro autobusy Student Agency. Petr našel krásný nově otevřený spoj do Florencie (ono to pak jelo až do Neapole, ale to není podstatné) a my jeli skoro poloprázdným autobusem. Každý si urval dvojsedadlo a krásně jsme se mohli uvelebit a protáhnout. Na místo jsme dorazili v noci, takže již nic dál nejelo a vlakové nádraží bylo zavřené. Co jsme čuměli jak puci, že na hlavním nádraží ve Florencii je to ještě horší, co se týče bezdomovců, než u nás. Tam všichni spali v řadách před nádražím, jako by to byl hotel. Z bezpečnostních důvodů jsme se přesunuli na druhou stranu parku a tam vyčkávali prvního slunečního paprsku a taky otevření vrat a pokladen.
Když jsme se dostali do nádražní haly, našli jsme tam akorát pár prodejních automatů a lístky kupovali "elektronicky". Není to vůbec špatný způsob, bohužel jsme ale museli platit kartou, jelikož ten krám nic jiného nebral. Pak už vesele do Livorna a na trajekt, který jsme stihli tak tak. Bohužel v podpalubí již nebylo místo a nám nezbylo než se zdekovat na rozpálenou vrchní palubu, kde jsme museli přečkat asi čtyři hodiny. Trošku jsme se již připálili a to jsme nebyli ani minutu pěšky na cestě. Ale nakonec jsme přeci jenom dopluli do přístavu a my s nadšením se vrhli k místní železniční zastávce, potažmo i autobusové, abychom zjistili spoje do Calvi. Velice nemile jsme byli překvapeni, že vlak jezdí pouze dvakrát za den - ráno a večer. Ptali jsme se, jestli není možnost jet ještě autobusem. Odpověděli - may be. To už nevydržel kolega Ital, který tam s námi byl a povídá:"Viva la France!" Tomu jsme se všichni srdečně zasmáli a šli si sednou zase na zadek a čekat dalších x hodin do příjezdu vlaku.
Cesta místním vláčkem byla příjemná, až jsem z toho usnul. Honza s Petrem se mezitím kochali krásami přírody. Kousek před Calvi, v Lumiu, jsme vystoupili a vzhledem k pozdní noční hodině se rozhodli rozbít tábor tam. Měli jsme dva nové kolegy - Itala a Belgičana. Ti dva prohlásili, že ještě dojdou do kempu v Calenzaně, že je to kousek. Nedáme se přeci zahanbit a šli jsme s nimi. Pravda, noční tichou krajinou se šlo pěkně svižně, ještě nikdy jsme nedali 10 km za hodinu deset minut a to ještě s krosnama na zádech. V kempu už všichni dávno spali, pač byla skoro půlnoc. Nikdo nás tam nečekal, nekontroloval a nechtěl zaplatit. Což nás potěšilo nejvíce. Ráno, když jsme se hrabali ze stanu, jsme byli v kempu už zdaleka sami. Opět nás nikdo nezkontroloval a nechtěl zaplatit za předešlou noc. Pomalu jsme se nasnídali, umyli a vyrazili vstříc přechodu pohoří, GR 21čce.
Slunce pálilo, bylo skoro nesnesitelné vedro. Každý jsme měli 4 litry vody na osobu s tím, že to bude dostatek. Poté, co jsme šli první den deset hodin, z toho poslední dvě bez kapky vody, jsme byli solidně mrtví. Zahraniční kolegové, kteří vyrazili brzy ráno, se nám srdečně zasmáli, jaktože to nemůžeme ustát. Rozhodli jsme se, že tento přechod zatím není pro nás, protože i s ohlédnutím na předchozí den a charakter cest s exponovanými úseky, jsme měli co dělat a to byl teprve začátek. Odložíme tedy přímou trasu ze severu na jih na někdy jindy a půjdeme po trase jednodušší.
Sešli jsme tedy částečne z hor a vydali se směrem do Galerie, což je městečko na západě Korsiky. Tam jsme pobyli den, kdy jsme se váleli na pláži a to bylo více než dost. Dopřáli jsme si přímo kulinářské hody a další den pokračovali v cestě do Calvi, kam nás vezl takový divoký autobus, který by se hodil spíše tak do šrotu. Cestu jsme přežili a mohli v plné kráse obdivovat přístavní městečko se svou pevností a přístavem plným drahých jachet milionářů. Tuto noc jsme se rozhodli strávit na pláži. Přeci nebudeme rozdělávat stan, že? Jak jsme řekli, tak jsme i udělali. Noc byla klidná, krom skupinky ožralů, co si tam hráli celou noc fotbal, až ráno nás málem zajel chlápek s rolbou, co uhlazoval písek, aby turisti měli pohodlnné ležení.
Abychom trasu moc nezmírňovali, řekli jsme si, že se půjdeme mrknout do krásného skalního městečka Montemaggiore. Toto místo bylo jako zapomenuté v propasti času. Vládl tu klid, mír a nesnesitelné vedro. Plahočit se v takovém počasí po asfaltce je sebevražda. My to podstoupit museli a kupodivu jsme i přežili. Nicméně pak jsme nelitovali. Výhled do krajiny z místní vyhlídky byl nepopsatelný.
Další náš pochod jsme směřovali k železnici a to do městečka L'lle-Rousse, kde jsme přečkali noc opět na pláži, bavili místní svým vzhledem a odtud odpoledním vlakem zpět do Bastie. Bohužel nám ujel poslední trajekt na pevninu a nám nezbylo než hledat místo k přenocování. Našli jsme naprosto nádherný park s krásně svěže zelenou trávou. Povečeřeli jsme a uložili se ke spánku.
Bohužel tady nás někdo neměl vůbec rád a chtěl nám dokázat, že budeme vstávat skoro za ranního kuropění. Bylo již světlo, když jsem zaslechl povědomé zvuky, linoucí se někde z křoví. Nejprve mi nedocházelo, co to je, ale během chvilky mi to došlo - ranní kropení trávy!! V tu chvíli se objevil proud vody z ústí automatického ostřikovače a začal se blížit k našemu ležení. Burcoval jsem kluky, křičel jsem:"Vstáávat, kropící sračky!!" V tu chvíli mě totiž nic jiného nenapadlo a nebyl jsem dostatečně probuzen pro formulaci sofistikovanější věty. Nikdo nereagoval. Kašlal jsem na ně a kryl se za karimatkou, protože proud právě dorazil. Jaké bylo Petrovo překvapení, když poté, co mě poslal do oněch míst, kam se odváží jenom celníci, mu zalilo obličej několik decilitrů vody. Vzpamatoval se rychle a už jsme se všichni balili. Během půl minuty jsme byli fuč. K naší smůle jsme stáli zrovna uprostřed kropené oblasti a tak naše kroky nutně směřovaly ještě přes několik kropicích blbostí na druhou stranu parku. Takto probuzeni jsme již neusli. Vydali jsme se tedy do přístavu čekat na odjezd.
Cestou směr Florencie jsme se zastavili v Pise, kde jsme za jedno odpoledne prošli celé historické centrum. Večer jsme pak zakotvili v pizzerii pod šikmou věží a užívali jídla i vínka. Nemohli jsme si v té chvíli přát více. Poté už jenom spánek v měkké posteli v místním hotýlku. Druhý den zase na vlak a huráá do Florencie, města plného kultury. Hlavně Honza se těšil, my s Petrem už o poznání méně. Několik hodin ve vlaku nám ale zpříjemnil pan strojvedoucí, kterému chytla lokomotiva, a tak tam pobíhal s hasicím přístrojem a snažil se to uhasit. Petr ihned poznamenal:"A od těchhle kupujeme pendolina,jo?!"
Ve Florencii jsme se ubytovali v jednom hostelu za velice příznivých finančních podmínek a vyrazili jsme za kulturou. Prošli jsme, co se dalo. Navštívili jsme i galerii Ufizzi. Tam byl Honza jako v sedmém nebi. Já jsem osobně kulturní barbar a tudíž mi ty obrazy moc neříkali, nicméně Honzovi jejich prohlížení vydrželo více než čtyři hodiny a vypadal, že bychom mohli jít ještě jednou. To jsme rezolutně zamítli a šli na nádraží, kde si Petr šel koupit lístek do Švýcarska. Vzhledem k utnuté tůře na Korsice, byl Petr nevybitý a chtěl něco více. Rodina mu zatím odjela do Švýcar a on se rozhodl je překvapit a dojet za nimi. Když chtěl zaplatit u pokladny kartou, oznámila mu prodavačka velice mile, že má smůlu, karta je týden prošlá. Inu, vybrali jsme peníze z mého účtu a Petr mohl následující den šťastně odjet. My s Honzou jsme byli bohužel necháni napospas osudu a měli jsme před sebou 17 hodin čekání na autobus do Prahy. Kdo nečekal tak dlouho, nikdy nepochopí. Ten čas se neskutečně vlekl, my obchodili s batohama půlku města, sehráli asi 100 partií prší, dvakrát se zastavili v místním supermarketu, jen tak bloumali parkem, čuměli do blba... a stále to byl moc dlouhé!! Nakonec jsme se přeci jenom dočkali a v autobuse na dvojsedladle spokojeně usnuli.
Tímto skončilo naše první velké dokonané putování.
Tomáš