Město je metropolí italského Toskánska, ležící na řece Arno. Florencii založili římští vojáci roku 59 před K., veterány Julia Caesara a mělo podobu typického římského tábora obdélníkového tvaru s branami na každou světovou stranu.
Největšího rozkvětu se Florencie dočkala až ve středověku, kdy se stala jedním z nejmocnějších městských států v Itálii. Její bohatství bylo založeno na výrobě vlněných látek, obchodě a finančnictví. V této době ve městě působilo mnoho vynikajících umělců jako malíř, sochař a stavitel Giotto di Bondone (1266-1337), jehož talent se rozvíjel od mládí, které je opředeno legendami. Působil v mnoha italských městech Assisi, Padov, Janov, Ravenna, Florencie a Řím). Dante Alighieri byl jeho tak dobrým přítelem, že jej dokonce vyobrazil na jedné z fresek ve Florencii. K sochařství a architektuře se dostal na sklonku života, kdy působil jako první architekt florenstského dómu. Ještě v roce 1334 navrhl podobu zvonice a 18. července téhož roku mohla být stavba zahájena. Nedlouho nato odjel do Milána a vrátil se o dvě léta později. 8. ledna 1337 zemřel a byl s úctou pochován v rozestavěném dómu. Giottova zvonice byla dokončena až v roce 1359 a stala se neodmyslitelnou součástí chrámu Santa Marie del Fiore.
Stavba dómu, jež je dominantou Florencie, byla zahájena na zakázku florentské republiky 8. září 1296 podle návrhů významného architekta Arnolfa di Cambio, na místě původního kostela Santa Reparata. Po Arnolfově smrti v roce 1302 byla stavba na třicet let přerušena. Vdíle pokračoval již zmíněný Giotto. V druhé polovině 14. století byla dokončena zvonice i chrám, kterému však ještě chyběla kupole. Na její realizaci byl vypsán v polovině 15. století konkurz, z níž vzešel jako vítěz architekt Filippo Brunelleschi (1377-1446), sochař a především architekt, který roku 1419 zahájil stavbu florentského nalezince (Ospedale degli Innocenti), kde užil sloupového arkádovitého průčelí. Mnoho let svého života zasvětil stavbě grandiózní kopule chrámu Santa Marie del Fiore. 25. března 1436 byla papežem Evženem IV. katedrála zasvěcena Panně Marii. Poté v dómu zasedal v letech 1438-39 ferarsko-florentský koncil, který osobně navštívil byzantský císař Jan VIII. a konstantinopolský patriarcha Josefos. 26. dubna roku 1478 byl v dómu z podnětu rodu Pazziů, spáchán atentát na bratry Lorenza, kterému se podařilo uniknout, a Guiliana, jenž byl zabit. Bratři Medicejové byli totiž roku 1469 zvoleni florentskými patriciji za „vládce“ státu, což se Pazziům zrovna nezamlouvalo. Proto se odhodlali až k takovému krvavému činu, který se jim stal posléze osudným. Spiklenci, pokud dostatečně včas neuprchli daleko za hradby Florencie, byli dopadeni a posláni na šibenici. Trestu oběšením neunikl ani jeden ze zosnovatelů vraždy, Salviati, arcibiskup v Pise. Tato událost vyprovokovala papeže Sixta IV., který vyhlásil nad Florencií interdikt. Lorenzo Medici však uzavřel výhodné smlouvy s významnými městy Milán a Benátky a donutil tak papeže roku 1480 uzavřít příměří. Ale teď už se vracím zpět k samotné stavbě chrámu Santa Marie del Fiore. Roku 1587 bylo zbořeno průčelí chrámu, které stavěl architekt Arnolf di Cambio, a následně byl vyhlášen konkurz a po něm mnoho dalších na dostavbu průčelí, v němž byl nakonec roku 1871 schválen návrh architekta Emilia de Fabris, který respektoval historický vzhled katedrály a stavbu novogotické přední fasády dokončil roku 1887.
Hned naproti neogotickému průčelí dómu stojí osmiboká centrální stavba v románském stylu, pocházející někdy z 11-12. století. Babtisterium San Giovanni, křestní kaple, zasvěcená patronu Florencie sv. Janu Křtiteli, je jednou z nejstarších církevních staveb ve městě a tradičním křestním místem jeho obyvatel. Byl zde pokřtěn i jeden z nejslavnějších florentských rodáků, básník Dante Alighieri. Do babtisteria vedou troje bronzové dveře, které jsou považovány za vrchol toskánského umění. Jižní bránu zhotovil kolem roku 1330 Andrea Pisano, zobrazující výjevy ze života Jana Křtitele a alegorie ctností. Autorem severních dveří je Lorenzo Ghiberti, považovaný za prvního významného florentského sochaře 15. století. Ghiberti ve svých 23 letech zvítězil roku 1401 v soutěži o zhotovení výplně těchto dveří. Konkurzu se tehdy zúčastnil i o rok starší Filippo Brunelleschi, později významný renesanční architekt. Ghiberti pracoval na bráně s náměty Starého zákona až do roku 1424. Námět, Obětování Izáka, byl jedním z častých motivů výtvarného umění, malířského i sochařské výzdoby chrámů. Na chvilku odbočím a zmíním se o tomto námětu z Bible. Jistě každý zná Noemovu archu, dokonce i ateisté o ní zaslechli. A tento Noe, když po potopě světa zakotvil na vrchu hory Ararat, měl tři syny a jedním z nich byl Abram. Když přeskočím jeho činy, zastavím se až v jeho 99. roku života, kdy si přál mít potomka, pokračovatele rodu.Prvého syna Izmaela, od něhož jako praotce odvozují původ Arabové, porodila Abramovi otrokyně. Druhého potomka, pokračovatele rodu, slíbil praotci sám Bůh a přitom uzavřel s Abramem smlouvu, v níž byla mimo jiné dohodnuta obřízka chlapců osmého dne po narození. „Já jsem! A toto je má smlouva s tebou...“ (Gn 17,4). Od té chvíle se z Božího příkazu Abramovi začalo říkat Abraham., který se do roka stal otcem syna Izáka. A zde se blížím k onu námětu – zkoušce poslušnosti, kdy Bůh jednoho dne přikázal Abrahamovi, aby obětoval svého milovaného syna Izáka. Z Písma lze vyčíst: Izáka, který nesl na zádech dřevo, doprovází Abraham s ohněm a nožem. V osudném okamžiku zadrží Bůh obětní nůž a konstatuje: „Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“ (Gn 22,12). Abraham nakonec obětoval beránka, který uvízl v nedalekém křoví.
Nadšení zadavatelé svěřili práce Ghibertovi i na třetí, východní, bráně. Pracoval na ni v letech 1425 až 1452 a mohl si zcela zvolit námět. Zvolil výjevy ze Starého zákona. Východní brána je též nazývána Rajskou bránou, tak ji totiž nazval svého času Michelangelo Buonaroti – Paradiso. Dnes spatřujeme kopie dveří, originály byly po zrestaurování převezeny do Muzea dómu. Mozaiky v kopuli babtisteria pocházejí ze 13. století, jimž dominuje Ježíš Kristus na trůnu. Pohledu očí neunikne náhrobek vzdoropapeže Jana XXIII., zhotoveného kolem 1425 a je společným dílem mistrů sochaře Donatella a stavitele Michelozza Michelozziho.
Každý turista touží spatřit Michelangelovu sochu Davida, proto do Florencie přijeli, aby se podívali na nejslavnější sochu na světě. Ale málo z nich pak skutečně zjistí a nebo ví, že na vyfotografovaném snímku, za jejich postavami s úsměvy, stojí pouhá kopie. Originál je uložen v Galleria dell’Accademia, podobně jako další mistrovská díla.
Michelangelo Buonarroti (1475-1564) žil a tvořil téměř po celé století. Jako syn úředníka nepřetržitě pracoval až do šesti dnů před svou smrtí. Svůj život trávil mezi Florencií, rodinným venkovským sídlem na předměstí Florencie a v Římě ve službách papežů. Výčet jeho obdivuhodných prací by zabral jistě celou stranu, a proto nechám na vás, abyste si o jeho životě a tvorbě zjistili sami.
Místo, kde stojí nejen zmíněná socha Davida, bylo osídleno už v době bronzové. Od 14. století je centrem Florencie. Roku 1543 bylo náměstí znovu vydlážděno, v této době se jmenovalo Piazza del Granduca. Náměstí, dnes mající název Piazza della Signoria (náměstí rady), vévodí dvě dominanty: Palazzo Vechcio a Loggia dei Lanzi. Palác Vecchio s 95 metrů vysokou věží vypadající jako věž hradu, slouží od svého vzniku jako radnice města. Stavba byla dokončena roku 1322, kdy byl na věž vytažen masivní zvon, burcující lidi v případě ohrožení města.
Loggia dei Lanzi nechala postavit v letech 1376-1382 florentská signoria (rada) pro audience a slavnostní příležitosti. Odtud promlouvali k lidem řečníci. Lodžie má podobu otevřené haly s křížovou klenbou a sloupy s hlavicemi podobné korintskému řádu. Stavba tedy vznikla skloubením několika architektonických slohů. Roku 1583 byla na její střeše zřízena visutá zahrada, která je dnes nahrazena kavárnou, přístupná pouze pro návštěvníky galerie Uffizi. Podobnou stavbu můžeme nalézt v Praze na Malé Straně, v areálu Valdštejnské zahrady, vystavěnou po roce 1626. Tématem vnitřní výzdoby je Trojská válka. Sala Terrena je výjimečnou stavbou ve střední Evropě. Ale nyní zpátky do Florencie. Časem se Loggia dei Lanzi stala výstavní galerií jako celé radniční náměstí. Většina vystavených soch jsou kopie, jejichž originály jsou rozmístěny po florentských muzeích. Jednou z nejproslulejších soch, které si zde můžeme prohlédnout, je Perseus s hlavou Medúzy od Benvenuta Celliniho, který je považován za jednoho z nejlepších manýristických sochařů. Další dvě významné plastiky pocházejí z dílny italského umělce vlámského původu Jeana Bologna – Giambologny. V jeho tvorbě jsou již prvky přicházejícího baroka, jak dokazují zde umístěná sousoší, plny dramatických gest Únos sabinek (1583) a Herkules krotící kentaura (1599).
Náměstí pak zdobí několik dalších sousoší, o kterých je třeba se zmínit. Pozornému oku jistě neunikne jezdecká socha Cosima I. Od Giambologny z let 1587-1599. Giambolognu pověřil syn Cosima, Ferdinando de Medici. Na podstavci jsou výjevy ze života Cosima.
Původně byla zakázka, na zhotovení Nuptonovy fontány, zadána Baciu Bandinellimu, ten však zemřel a dílo převzal jeho žák Bartolomeo Ammanati. Před Neptunovou kašnou je do dlažby zapuštěna deska s letopočtem 1498. Právě na tomto místě byl na příkaz papeže Alaxandra VI. upálen se svými dvěma přívrženci dominikánský mnich Savonarola, který kritizoval zhýralý život šlechty světské i duchovní. Fontána pochází z let 1563-75, představuje mořského boha na voze taženém mořskými koňmi. Vedle Michelangelova Davida spatříme další sousoší (kopie) od již zmíněného Bacia Bandinelliho, Herkules a Caco. Bronzovou plastiku znázorňující Juditu a Holoferna odlili podle Donatella.
Kolonádami obklopený dvůr, otevřený na Piazza della Signoria a naproti uzavřen portikem, nemůže být ničím jiným než světově známá Galeria degli Uffizi, neobvyklá galerie s více než čtyřsetletou historií. V roce 1559 uskutečnil Cosimo I. (jehož jezdecká socha ční na Pizza della Signoria) svůj sen, řídit a ovládat florentský stát z jediného místa. Stavbou Uffizií (kanceláří, úřadů) pověřil Giorgia Vasariho (1511-1574), italského architekta a malíře pocházejícího z Arezza, který v šestnácti letech odešel do Florencie, kde se učil v dílně mistra Michelangela a Andrey del Sarta, kteří se stali velkou inspirací pro jeho tvorbu. Jako malíř nebyl Vasari příliš obdivován, jeho vlastní tvorba byla přijímána rozporuplně. Jedni ho obdivovali, druzí jej nazývali napodobovatelem Michelangela. I jeho působení jako architekta je sporné, neboť svými rekonstrukcemi a inovacemi poškodil některé středověké budovy. Uffizi je však světlým bodem jeho tvorby. Prostory paláce byly na svou dobu převratně rozmístěné, všechna ministerstva, soudy a archivy byly umístěny odděleně. V budově byla dokonce mincovna, v níž se razily slavné floreny. V lodžii v prvním patře dal vystavovat malířská díla. Odtud pak vedla cesta k postavení samostatné tribuny, koncipované už jako muzeum. V dalších obdobích byly sbírky vévodů značně rozšířeny. Základy velkolepé sbírky Cabinetto dei Disegni a delle Stampe položil kardinál Leopold Medicejský, který nashromáždil přes 104 tisíc kreseb a tisků. Než roku 1743 zemřela poslední z rodu Medici, Anna Maria Ludovica, odkátzala nesmírné umělecké poklady rodu městu Florencii pod podmínkou, že navěky zůstanou městu a budou zpřístupněny veřejnosti. Florencie tímto získala jednu z největších sbírek světa.
Kostel San Lorenzo se stal posledním místem odpočinku rodu Medici. K poslední úpravě kostela ve velké mauzoleum přispěl vnuk Cosima I., papež Leo X., pro kterého Michelangelo vytvořil Novou sakristii, která stála naproti Staré sakristii. V letech 1526-33 zde Michelangelo zhotovil dvě, ze čtyř původně zamýšlených, hrobky představitelů rodu Medici. Sebeuctívání rodu vyvrcholilo v 17. století stavbou knížecí kaple, Capelle Medicee – Capella dei Principi, jejíž vnitřek celý obložen polodrahokamy. V budově pak najdeme nejen hrobky dalších významných lidí z rodu Medici, ale i hrobku Donatella (1386-1466), jednoho ze skupiny významných sochařů, malířů a architektů, kteří přinesli Florencii uměleckou revoluci. Bývá považován za zakladatele renesančního slohu. Se sochařstvím a hlavně technikou odlévání bronzu se Donatello seznámil při práci pod vedením Ghibertiho na bronzových dveří Babtisteria San Giovanni. Již tak v mládí si osvojil techniku antického sochařského vzoru. Donatellova socha Davida (1433) byl první bronzově odlitý akt od dob antiky v životní velikosti (výška 159 cm). Ve své době působil jeho David jako rouhání, i jeho současníci měli k němu jisté výhrady. Donatello byl zdaleka nejlepší florentinský sochař a také nejvlivnější a nejinovativnější umělec renesance.
V souvislosti s nejstarším a nejznámějším mostem Florencie, Ponte Vecchio, je třeba se zmínit o italském malíři a architektovi, bez něhož by tento most nikdy nestál – Taddeo Gaddi (1300-1366), florentský rodák. Malířským mistrem byl jeho kmotr Giotto di Bondone a Gaddi strávil v jeho dílně celých dvacet čtyři let. Po Giottově smrti založil Gaddi vlastní dílnu, která se stala nejvyhledávanější florentskou dílnou po dalších třicet let. Ponte Vecchio patří mezi jeho zdařilá díla v architektonické tvorbě, stejně jako Ponte Trinita, který byl údajně lepší než Ponte Vecchio, leč do současnosti se nedochoval, neboť byl v 16. století zničen. Gaddi zemřel ve Florencii a byl pohřben v kostele Santa Croce (Sv. Kříže), patřící mezi nejhodnotnější kostely ve městě a to nejen pro svůj jedinečný gotický styl, ale i pro bohaté sbírky uměleckých děl. Kostel přitahuje pozornost turistů i proto, že jsou zde pochováni nejvýznamnější muži italského umění, literatury a vědy. Najdeme zde hrobku Michelangelovu, Galilea Galileiho (1564-1642), Niccola Macchiavelliho (1469-1527) a hrobku Dante Alighieriho (1265-1321). Bazilika je jednou z největších ve Florencii a zásluhou výtečného stavitele Arnolfa di Cambio je skutečným skvostem. Stavba byla zahájena roku 1299 a práce pokračovaly až do vysvěcení roku 1447. Průčelí se třemi štíty pochází z 19. století, kde nás zaujme hvězda Davidova ve výplni centrálního štítu, pro křesťanské kostely málo typického.
Do uměleckého života Florencie zasáhl i Leonardo da Vinci (1452-1519), který byl všestrannou renesanční osobností. Stal se významným malířem, sochařem, architektem, přírodovědcem, hudebníkem, spisovatelem,... O jeho dětství se nezachovaly žádné zápisy, o mladím Leonardovi se ví jen to, že byl příjemného vzhledu a tak silný, že mohl ohýbat železné pruty. Roku 1466 se s otcem přestěhoval do Florencie. V letech 1469-72 byl žákem výtvarníka Andrei del Verocchia společně s Botticellim, Peruginem a Lorenzem di Credi. U něj získal technickou dovednost, naučil se funkčnímu, přesnému a objektivnímu zobrazování předmětů. V letech 1472-76 pracoval ve Verocchiově dílně a kolem roku 1472 Leonardo maluje tvář anděla a krajinu v pozadí Verocchiova obrazu Křest Kristův. Do roku 1476 již maluje samostatně obrazy Zvěstování, Madona s karafiátem, portrét Ginervry Benci, aj. Také nakreslil oběšeného Bernarda Bandiniho Baroncelliho, vraha jednoho z bratrů rodu Medici, Giuliana. Roku 1482 Florencii opouští a putuje do Milána. V životě se ještě do Florencie vrátil (1500-7). Od roku 1516 až do své smrti žil ve Francii na pozvání krále Františka I. Jeho odkaz je obrovský, ovlivnil tak vědu a umění na celém světě a to i přesto, že se značná část jeho výtvarných děl i vědeckých pojednání byla zničena.
Jak vidno, Florencie je skutečnou studnicí umění, provázané osudy církve, šlechty i obyčejných lidí a je tomu tak i do dnešních dnů. Florencie zanechá v srdci každého návštěvníka ducha renesance, obrody antického myšlení, lidské vynalézavosti a poznání. Florentské umění je jedinečné, že se jím inspirovala celá středověká Evropa a vlivy renesance můžeme spatřit i u nás, neboť provázanost lidí nekončila florentskými hradbami. Není náhodou, že Amerika byla objevena právě v době renesance...
Sepsal z mnoha zdrojů z internetu a literatury, Jan Zbela.