Česká Kanada 2006

Kdo: Pavel, Petr, Tomáš

Kam: Jindřichův Hradec - zastávka Kaproun - vesnička Kaproun - vrchol Vysoký kámen - hrad Landštejn - Slavonice - nechutná cesta zpět přes několik přestupů.

Jednoho dne mi napsal Petr, aby mě pozval na další výlet a to na průchod Českou Kanadou. Tato příhraniční oblast je známa svou obrannou linií kdysi z dob před druhou světovou válkou. Lesy jsou plné bunkrů a krajina je v okolí překrásná. Neváhal jsem a připojil se. Byla to akce víkendová, takže započala v pátek dopoledne a končila, jak jinak, v neděli večer.

Putování začlo cestou vlakem do Jindřichova Hradce, ze kterého jsme přesedlali na malou parní lokomotivku a hlavně úzkokolejku, která jezdí pravidelně až do Nové Bystřice. Je to takový výletní vláček, který je vyhlášený hlavně tím, že upřostřed lesů, na zastávce u Kaprounu, byl Jára Cimrman vykázán z hromadné dopravy. I my jsme tuto skutečnost nepominuli a na příslušné zastávce vystoupili. Je tu krásná stará lampa (bohužel nesvítí) a pak betonová soška Cimrmanova pozadí koukajícího ze země. Všechno jsme zdokumentovali, hodili batohy na záda a vyšli.

Dalším cílem byl vrchol Vysoký kámen. Je to opravdu šutr, jak má být. Myslím, že z tohoto místa byl nejvíce nadšen Pavel, jelikož je to nejvyšší vrchol široko daleko a hlavně absolutní výškové maximum naší plánované trasy. Jakmile se k němu tato informace dostala, byl úplně vyměněný a začal skotačit. My ostatní jsme si vylezli nahoru a koukli se po okolí - nebylo toho mnoho vidět, protože okolo byl vzrostlý lesní porost. Nevadí, možná to někdy posekají a my se rozhlédneme dále. Pro tuto chvíli nám to stačilo, občerstvili jsme se a šupali najít nocleh, protože se již začalo připozdívat a hlavně smrákat.

Stan jsme rozbili, jestli mne paměť neklame, u Rožnova, což jsou ve skutečnosti dva baráčky, které možná ještě nejsou obydlené. Správní jednotka jako prase, abych se vyjádřil přesně. Nám to nevadilo, aspoň nás nikdo nepožene vidlema, až se utáboříme. Jen jsme zalezli dovnitř, začalo pršet. Oddechli jsme si, že jsme machři a že nad námi někdo opět drží ochrannou ruku. Povečeřeli jsme velice skromně studenou stravu a šli spát. Bylo sice asi půl desáté, ale co má člověk dělat, když je venku hnusně.

Ráno nás sice probudilo mírné mrholení, které ale brzy ustalo a sluníčko nás poctilo svojí přítomností. Sbalili jsme stan a vyrazili na hrad Landštejn a do okolních lesů hledat bunkry. Cesta byla příjemná, místy pár kopečků, ale veskrze nic náročného. U hradu, je hospůdka. Sic svítíčko semo tamo slunilo, byla klemra. Zapadli jsme proto dovnitř a dali si guláš s pivkem. Gulášek to byl poctivý, bylo jej hodně a ke všemu tomu byl naprosto vynikající. K tomu pivko a byli jsme v sedmém nebi. Po chvíli jsme si uvědomili, že to bude chtít vzít batoh na záda a jít dál. Přeci jenom máme ještě pár kilometrů před sebou. Ač neradi, zaplatili jsme a vydali se opět do podzimního sobotního odpoledne. Hrad jsme si prohlédli jenom zběžně a už jsme si to šinuli nalézt nějakou obrannou pevnost. Ona to byla hlavně iniciativa Pavlova, který je válečný maniak. Cestou jsme jich i pár našli, vlezli dovnitř a řádně prozkoumali. Musím uznat, že stavební počin to je úctyhodný a kdyby bylo bývalo došlo k ozbrojenému konfliktu, vydrželi by tam vojáci hodně dlouho.

Začalo se pomalu připozdívat a my se snažili dostat co nejblíže Slavonicím, jak to jen šlo. Odtud nám ráno, brzy ráno (!!) pojede vlak. Zakempovali jsme na malém keltském, či kýho vejra na jakém, městečku, tedy spíše jeho pozůstatcích, které místní archeologové odkryli. Byl už večer, a proto jsme odložili prohlídku na ráno. Co jsme ale neodložili, byla potřeba se zahřát. Tak silně nás to prudilo, až jsme si rozdělali oheň a dívali se, jak z něho odlétávají jiskřičky. Když jsme té zábavy měli dost, povečeřeli jsme a šup do spacáku a chrnět.

Ráno nás pozdravilo neveselým výhledem plným mraků a deště. V noci se nám pod jedním rohem stanu udělala louže a když jsem se tam snažil stoupnout, tak se nám voda vsakovala i dovnitř. Zaveleli jsme tedy strategický ústup, rychle balit, omrknout hradiště či městečko a pak už utíkat na vlak. Cestou jsme potkali část opevnění, o kterou se starají místní nadšenci. Je to tu udržováno, uklizeno, z části vybudováno znovu, aby si lidé mohli představit, jak ta linie vypadala. Nejenže jsou tu bunkry, ale i pletivo a ježci proti tankům. Velice inspirativní.

Kousek od Slavonic je poslední pevnost, na kterou se chtěl Pavel vydrápat. Jak pršelo, všechno hezky nasálo vodu, což není až taková novinka. Nicméně i to neodradilo Pavla, aby si přitáhl malý dřevěný žebřík s tím, že se podívá na střechu. Když byl asi tak v půli lezení, žebřík uklouzl po vlhkém povrchu a i s Pavlem se poroučel do horoucích pekel. Vypadalo to opravdu ošklivě. Myslel jsem, že se Pavel přizabil, ale hlasité klení a nadávky mě ujistili v tom, že je vše v pořádku. Tak samozřejmě, byl podrápaný, pořádně se praštil, ale jinak nic vážného. Trochu navlhlí jsme došli až k železniční zastávce. Slavonice jsou taková prdel světa, že tam i končí koleje.

Zašli jsme si koupit lístky. Přednosta stanice v jedné osobě s pokladníkem nám oznámil, že nejkratší cesta do Prahy bude trvat zhruba šest až sedm hodin. Asi čtyřikrát budeme přestupovat a na přestupy zhruba půl až hodinu čekat. Málem nás to kleplo, ale co jiného dělat, nějak se domů dostat chceme. Za půl hodiny jel malý osobák, který nás dovezl do Dačic, kde nebyla otevřena jediná hospoda, kde by vařili. Zůstali jsme tedy na jednom pivku a už jsme zase spěchali na vlak, aby nám přípoj neujel. Tenhle vlak nás dovezl dál, až do nevím kam, to si fakt nepamatuju, možná to byl Kostelec, ale rozhodně to bylo horší, než předtím, jelikož tam nebylo už vůbec nic - ani hospoda, ani nic, kde bychom si dali něco teplého. Hodinu jsme tu čekali na přípoj do Havlíčkova Brodu. Když jsme se dokodrcali až tam, zjistili jsme, že vlak na Prahu je v tuto dobu úplně plný. Co taky jiného čekat na hlavní trase z Brna do Prahy v neděli odpoledne, že? Inu, nasáčkovali jsme se k hajzlíkům v jednom vagonu a trpělivě očekávali příjezd domů. Aby toho ale nebylo málo, někdo nahoře si řekl, že výlet nebyl dostatečně traumatizující a že by to ještě chtělo opepřit. Neujeli jsme ani deset minut z nádraží v Brodu a už se podělala mašina, takže jsme hodinu čekali, až vypraví novou a přepojí nás. Měl jsem chuť vystoupit a umřít tam někde v příkopu.

Nepovedlo se mi to, a tak jsme se všichni ve zdraví, ale mokří a zničení dostali zpět do Prahy. I když ten konec nebyl úplně košér, výlet to byl nádherný.


Tomáš