Kdo: Petra, Jana, Zuzka, Ivča, Petr, Pavel, Radim, Tomáš
Kam: Horní Mísečky (sjezdovky, výlety do okolí na běžkách)
Tento netradiční, i když dlouho očekávaný a nakonec i dobře proplánovaný, výlet byl spíše takovou odměnou za protrpěné zkouškové.Rozhodli jsme se, že když to vloni nevyšlo, tentokráte už musíme zapřít své síly a na ty hory konečně vyrazit. Povedlo se. A takve stavu osmi účastníků, kteří postupem času přijížděli, či se při cestě tam připojovali, jsme se dostali až na ubytovnu Hořec v Horních Mísečkách.
Poloha ubytovny byla zvolena bez výhrad na jedničku. Stáli (a spali) jsme prakticky na sjezdovce a zároveň přímo na běžkařské trase. Nebyl proto problém ráno ihned nazout boty, připravit lyže a už se drandilo až do večera.
Nejprve tu vyzdvihnu několik významných bodů, které pobyt pozamenaly jak ve světle dobrém, tak špatném. Uvažte sami. Prvním je počasí. To na nás bylo veskrze ošklivé. To, že nám první den nabídlo krásné sluníčko a bezvětří, bych považoval jako provokaci. Hnedle druhý den(a to vydrželo až do konce) byla mlha, případně s deštěm či hnusným mokrým sněžením. Jenom při pár ojedinělých příležitostech nám napomohl vítr a mraky rozehnal, čímž nám nesmírně pomohl a jenom díky tomu jsme pak mohli splnit závěrečný výstup na pramen.
Druhým bodem jsou toasty. Ty jsou takovým novým maskotem našich cest. Abychom totiž v poledne na sjezdovce, či někde na trati nehladověli či nejedli kus suchého chleba se sýrem, odhlasovaly se toasty, coby jídlo zdravých lyžařů. Každý den jsme proto měli k obědu toasty, někdoto nevydržel a dával si je i k snídani. Neříkám, že byly špatné, to bychom to nevydrželi celý týden, ale je pravdou, že co je moc, to je moc.Ještě nějakou dobu nebudu muset tyto potvůrky vidět, natož je pojídat.
Nyní se ale přesuňme k programu a aktivitám. Plán byl veskrze jasný. Již v názvu totiž stálo Běžky 2009. Většina tlupy tak vyrazila na běžky. Pouze Ivča s Pavlem se zapřisáhli, že na to nevlezou a chtějí pouze sjezdovat. Naštěstí pak alespoň Pavel povolil a hnedle první den přitréninkovém rozjezdu si běžky zapůjčil a jal se ovládnout i tento mistrovský sport.
Jak jsem tedy řekl. První den jsme si jeli jen tak omrknout okolí, projet se pár kilometrů a ti, co na tom nikdy nestáli, zjistit, co je v následujících dnech čeká. Pravda, přijeli jsme trošku později, než by se slušelo (myslím tím kalendářní dobu) a sníh už začal tát. To se samozřejmě projevilo ihned, co jsme chtěli namazat stoupací vosky. Žádný nedržel, resp. lyže nedržely na zemi. Takže přes velikou nechuť jsme pak namazali klistr, neboli lepidlo.
To se s námi pak táhlo až do konce pobytu, za což jsme opravdu vděčni nebyli.
Z dalších dní bych snad jenom shrnul, že jsme se střídavě (co do členů uskupení) vydávali na běžkové túry či na sjezdovku. První trasou byla 15 kilometrů dlouhý závodní okruh z Míseček, přes Janovu horu, Rovinky, Labskou a zpět. Pak jsme kvůli špatnému počasípřidali jestě výstup na Žalí, kde je sice rozhledna, ale bylo vidět akorát velký kulový.
Touha dostat se na hřebeny za bezmračného počasí byla silná. Několik dní jsme stoupali střídavě pěšky či na běžkách k Vrbatově boudě, kde jsme osvěženi horkým nápojem sestupovali zpět, pač hrozilo, že se nekdě v té mlze ztratíme (ono viditelnost 10 m není zase tolik,kolik by si laik myslel). Poslední den, čtvrtek, jsme se dostali opět k boudě, ale před tím, než jsme stihli znechuceně sejít dolů, hory se uvolili k malé přestávce a mraky se rozestoupily. Takováto možnost se neodmítá, a tak jsme ihned naskočili do vázání a šupk prameni Labe. Projižďka a vyhlídka je to nepopsatelná. Splnili jsme daný cíl, dobyli kótu kraje a mohli jsme spokojeně odjet
do chaty a posléze i domů.
Tomáš