ve dnech 10.-12.4. z Vernířovic do Červenohorského sedla
Cestopis z Radimovy dílny (s několika Petrovými vsuvkami)
Jesenínky
Účastníci: Petra, Radim, Petr, Zuzka
Jsem si matně vědom toho, že myšlenka vyrazit do Jeseníků vykvetla někdy během našeho pobytu na horách a jsem si takřka jist, že s ní přišla tenkrát Péťa. Také mám dojem, že zájemců bylo tehdy hodně, avšak postupně začali odpadávat a odpadávat z méně i více zřejmých důvodů. V posledním týdnu se od příznivců aktivního důchodu do dohodnutého termínu přidala ještě alternativa v podobě Fatry a podhoubí na kopu zmatků bylo pohádkově nachystáno. Protože však Iriador je skupinka operativní, flexibilní a především vlastencká, Fatra byla nakonec zavržena (Pozn. autora - zavrženy byly i alternativy alternativních plánů) a my vyrazili dle původního plánu ve složení Petra, Radim, Petr, Zuzka.
Petr: Otázka sněžnic si s plánováním destinace nezadala. Hudáč, Rokáč, Hanibal. „Dobrý den, prosím, máte ještě MSRka?“ „Za stovku, jo?“ „Prosím Vás a smí se s tím na sníh?“ Nakonec zvítězil e-outdoor neboli obchod v podobě mého vysněného pokojíčku s všechápajícím prodávajícím. Naše dvojitá rezervace sněžnic způsobila logistickou smyčku v časoprostoru obchůdku v Dejvicích. Každopádně, když sněžnice rezervovala Zuzka dostalo se jí ujištění, že sněžnice jsou, ale někdo (Radim) si již dvoje rezervoval.
Odjížděli jsme v pátek 18.40 z Hlavního nádraží, vybaveni sněžnicemi a především červeným plánovadlem. Ve vlaku jsme vesele plánovali a probírali starosti všedního dne, což zjevne nebavilo ostatní osazenstvo kupé. Naopak, diskuze o spacácích je zjevně zaujala, leč své zkušenosti k dobru bohužel nepřidali. Přestup nás čekal v Zábřehu na Moravě, kde jsme přesedli do pěkné lokálky a vyrazili za bublání dieslového agregátu do Šumperka. V lokálce nás zaskočil závan atmosféry první republiky spočívající především v přítomnosti klasických žárovek místo zářivek, kličky na stahování okna a přihrádkou na nedopalky pro každého sedícího pasažéra. V Šumperku jsme posečkali na autobus a vyrazili do Vernířovic, cíle naší cesty.
Petr: Sraz v 18:10 na hlavním nádraží obligátně nestíháme. „Kde jste?“, ptá se Radim očekávaje odpověď ve stylu „u pokladen“ apod. „Na Pankráci“, dostává se mu místo toho odpovědi. Ještě, že v té chvíli nevěděl, že ne na metru, ale u mě doma, kam musím hodit klíčky od auta.
Přibíháme s jazykem na vestě a rozhlížíme se, odkud odjíždí vlak, aby jsme doběhli přímo na nástupiště, protože lístek už dle informací koupil Radim s Peťou (za což jim patří ještě dodatečně velký dík). Při zarytém studování tabule máme pocit, že nás kdosi pozoruje. Znáte to, nepříjmený pocit, že nějaký úchylák se vás vytipoval jako oběť svého zájmu. Nervozně se rozhlížíme po odbavovací hale Hlavního nádraží a kdo se nám to od pokladen nesměje. Péťa s Radimem. Setkání tak máme úspěšně za sebou, jdeme si najít pěkné místo na plánování.
Kupé jsou obsazeny standartním rozložením co kupé to jeden až dva lidi. Nacpeme se tak do prvního a začínáme trochu „vířit“ jak říká Honza. Nemají nás asi nejraději. Ale naše veselá (a čím dál veselejší) nálada se zakrátko přenesla i na naše spolucestující. Paní například vida v nás nechutný somráky kočující po republici s veškerým majetkem v batohu na zádech hlídá první část cesty svou tašku ostřížím zrakem. Poté se ale už jen usmívá našim rozpravám nad cestováním.
Přestup v Zábřehu do prvorepublikové lokálky a hajdy do Šumperka. Zde chce Péťa dohnat chybějící a slíbený tři polena a hledá strom k očesání. Vytahuju pilku, částečně s úmyslem vzbudit trochu respekt na nočním autobusovém nádraží. Každopádně zábava se stromem nám nevydrží dlouho a radši se dáváme do jídla.
Bylo už 23.01, pan autobusák jakoby čekal, že jsme si spletli cílovou stanici. Chvíli čekal a pak odjel. My se přioblékli a smělým krokem jsme se vydali hledat kempiště. To jsme nakonec nalezli na jednom políčku ve stráni vedle potůčku. Jali jsme se hned plnit hlavní cíl večera - udělat si první letošní buřty. Připravili jsme tedy improvizované ohniště obklopené kameny z potoka a Petr správně po zálesácku zažehl propan butan. Ten celkem rychle přinutil donesené dřevo ke vznícení. Sehnat pruty na opékání už bylo složitější, především vhodné délky a pevnosti. Vedlejším efektem pečení tak u řady z nás byla depilace rukou.
Nacpáni buřtíky jsme se uložili ke spánku s budíkem disciplinovaně nastaveným na 9.00 (Zuzka: 8:15). Když jsme se v 11 probrali, nikoho to vzhledem k tradicím ani moc nepřekvapilo. Poměrně rychle jsme se sbalili a vyrazili svižným krokem na hřeben. Jak jsme stoupali, postupně přibývalo sněhové pokrývky a drobné chuchvalce se měnili v souvislá pole. Nasadili jsme tedy sněžnice a vydali se dále. Trošku nás deprimovalo, že nás dohnala trojice dam, které se kolem nás s batůžkem prohnaly. Krom toho si na nás nezjištně počkaly u potůčku, jak se s ním na sněžnicích vypořádáme. Naštěstí, naše skupina prokázala zkušenosti a ladnými skoky se přes bystřinu přenesla, což v řadách diváků přineslo zjevné zklamání. Zkušeně nám přenechaly také vedení procesí, abychom jim prošlapali cestu na vrchol. Dlouho jsem přemýšlel, jak ten výstup popsat, napadala mě jen samá přídavná jména a několik sprostých slov. Stručně - Hodně se nám to bořilo i přes sněžnice, byl to celkem dlouhý krpál, takže jsme si docela zamakali.
Petr: Bylo to poprvé kdy jsme něco podobného viděl. Nevěřil bych, že je to možné. Ale ano, všechno je možné, když se toho zhostí určitá osoba. Tou věcí je opekání buřtů na stéblu trávy a tou osobou je Péťa. Zatímco ostatní si obstaráváme normální klacíky, kterých je kolem vody poměrně dostatek, Péťa bere první co ji padne pod ruku. Má asi dvacet centrimetrů na délku a tři milimetry v průměru. Jakmile na něj navlékne buřt klacek se porouči k zemi. Chvíli drží silou vůle – části svojí a části Petiny a po určité chvíli zase vlivem připečení. Každopádně opekání buřtů ve vertikální poloze je raritka.
Ranni vstavani je taky raritka. Nebo lépe řečeno, potvrzení, že nejsem jedinej, kdo nesnáší ranní vstávání. A pro mě překvapení, že jsme jedinej nebojkotoval ranní odchod – já totiž jedinej Petin budík neslyšel, zatímco ostatní ho vesele ignorovali :-)
Po ránu jsme časový skluz dohnali rychlou snídani – to znamená snědli jsme Pétin mazanec místo plánované vařené polévky. Ono se to posléze trochu projevilo, ale...
Holčiny, které nás předehnali na vyhlídce jsme na sněžnicích i s krosnama na těžko dohnali poměrně rychle. Resp. ony si na nás počkali i horské bystřiny a ve chvíli kdy jsme dorazili, s batohama a sněžnicema, přestali vést rozhovor a naprosto nekamuflovaně pozorovali, kdo z nás se utopí první. Každopádně jsme se předvedli v lepším světle a nikdo nezakolísal a už jsme byli na druhé straně. Se slibem, že jim prošlápneme cestu jsme se vydali do nejprudšího stoupání dne.
V traverzech jsme byl vděčný za boční nože na MSRkach, ale i tak jsem byl za chvíli vyflusanej jak vymačkanej citron. Ostatní obdivuju a Péťu, která mě v půlce kopce vystřídala ve vedení a prošlapávání cesty nechápu.
Každopádně jsme se vydrápali až na vrchol, který nás odměnil nádhernými výhledy. Tak jsme se kochali a jedli.
Původní plán, dobýt kolem oběda Praděd tak tedy vzal poměrně rychle za své. To nás však moc netrápilo, výhledy na zelená údolí byly krásné, štrádování si na sněžnicích zábavné a bílé potrhané čepice vrcholů dávaly jasně najevo, že jaro je tu. Kolem Velkého máje a přes Vysokou holi jsme se k večeru dostali k Petrovým kamenům, které jsou hned naproti Pradědu. Již cestou se ukazovalo, že vzhledem k roztátému sněhu mnoho nesejde na podešívce bot (padaly dokonce kacířské hlášky typu Goretex je na *****), zkrátka když se obrazně řečeno jde celý den potokem, tak to není problém jen v holinách, které jsme bohužel neměli. Jelikož jsme také neměli už moc vody, sklouzli jsme se po sjezdovce dolů k chatám a neomylně trefili dveře restauračního podniku, kde jsme zcela vyjímečně neplánovali a pouze nabrali vodu (nutno poznamenat, že točenou), následně jsme si dali kofolu (taktéž točenou) a výbornou čokoládu (bohužel netočenou). Následoval výstup na Praděd (1492) za svitu posledních paprsků slunce. Vrchol jsme dobyli ještě za světla a za sestupu jsme byli odměněni krásným západem slunce. Přeci jen, jak zmizelo slunce, tak naše promočené nožky začínali dávat najevo, že výlet se jim sice moc líbí, ale že by rády do tepla.
Ušli jsme ještě kus cesty směrem na Červenohorské sedlo a pak jsme zvolili vhodné místo pro kempiště, raději poněkud dále od cesty, protože jsme koneckonců byli v CHKO Praděd. Petr s Péťou se jali kopat ve sněhu podklad pro stan, abychom se v noci nebořili do tajícího sněhu pod námi. Vypadalo to tedy spíše trošku jako záhrab, ale co bylo horší narazili na poměrně dost vody a tak jsme se rozhodli zvolit jiné místo. Nakonec vyhrála planinka mezi stromy, kde jsme doufali, že nebude toli kvody pod sněhem. Po tmě jsme tedy postavili stan, upevnili ho za hole a stromy a promrzlé promočené nohy jsme konečně zahřáli ve spacáku.
Petr: Cesta po hřebeni po předešlém výšlapu byla vysloveně pohodička. Výhledy, pohodový terén. Bohužel mě dohnal ranní deficit větší snidaně. Začal jsem přemýšlet, kde poobědvat a původní idea (ono vůbec dost ideí zůstalo v rovině původní, zatímco je nahrazoval střízlivejší plán z jehož konstruování byla vyloučena Peťa) obědu na Pradědu se začala rozplývat jako zbytky mazance v mém žaludku.
Zakempili jsme tak na první nesněžném vrcholku a poobědvali. Pauzu jsme využili i k provětrání ztahaných nohou přičemž Radim naznačil, že je to běžný obědový rituál. „Proto k Vám nikdo nechodí na obědy, co?“ „A co budete mít při té návštěve k obědu?“ „Aaale, šlapaný zelí.“ Stalo se to vděčným námětem.
Ještě jedno téma nás při obědě zaujalo a to rozhovor dvou probíhajících nebo spíše prohopkávajících bežkařů: „Jaký používáš mazání?“ „Aqua klistr.“ Chvíli nad tím debatujeme, načež všichni souhlasí s mojí tezí že jde o mazání vodních lyží.
Po zdolání (obejití) Petrovejch kamenů klouzáme dolu na Ovčárnu pro vodu. Sranda největší korunovaná tím, že jsme prvními dveřmi vešlki do restaurace s cca osmi pet lahvema k naplnění. „Můžete nám prosím naplnit láhve vodou?“ „Ale jo.“ Po druhé flašce: „Ještě?“ „Bohužel ano.“ Trochu provinile na sebe s Radimem koukneme a když je na pultu vysázená už i osmá pet lahev, uklidňujeme se a dáváme si kofolu.
To, že nás čeká pestrá noc odstartovalo už to, že jsme neměli zápalky a tak jsme druhý hořák podpalovali zapáleným kapesníčkem předaným skrze stan z předsíně do předsíně. Večer jsme otevřeli kávou, na kterou zapoměli všichni kromě Petry. Následoval souboj večeří, který si netroufám hodnotit. Jen bych dodal, že proti sobě stál mix losového amore mio s dobrým hostincem se sýrem (místy velice al dente) vs. normální povařené těstoviny s klobásou a hořčicí (tedy maltodextrin free). Poté jsme zvolili decentní digestiv v podobě bílého vína a horké čokolády. To vše směřovalo k hlavní atrakci večera, kentu. Zde bohužel složení Radim,Zuzka utrpělo drtivou porážku 10:2 od mazané dvojice Petr, Petra. Karetním hrám tím odzvonilo, vyhlásila se večerka a šlo se spát.
Petr: Večer ve znamení lukulských hodů nebudu z důvodu slintání na klávesnice popisovat :-) Rád bych se jen vyjádřil k tomu, že když si někdo někoho dobírá za nepochopení vícenásobně vyhazovaného prší, načež když na něj dojde řada hraje se normální verze, jde o prachsprostou darebárnu!
Noc byla chladná, zima byla všem, mně ve spacáku vhodném možná tak pro piraty z karibiku obzvlášť. Nicméně vše dobře dopadlo,my se relativně slušně prospali, do sněhové pokrývky jsmě neklesli ani o milimetr a tak jsme opět po disciplinovaném budíčku na 7.30 kolem desáté vyrazili směrem na Švýcarnu a Malý Jeseník do Červenohorského sedla.
Petr: Když se mě Zuzka v noci ptala, jestli mi není zima, nemohl jsem zamaskovat cvakání zubů a přiznal jsme se. „Trochu“, což znamenalo, že mi mrzne zadek, který jsem si inteligentně před spaním vysvlékl z trekových kalhot. Tento krátký rozhovor byl oceněn druhou částí stanu, taktéž nespící, čemuž se v případě Radima vybaveného spacákem s příznačným názvem Atlantik, Pacifik nebo jiný cíl letních dovolenkářů, nelze divit. Každopádně jsem e obalil do kalhot, které jsem ve spacáku sušil a spalo se dál.
Počasí nám opět přálo, jen jak jsme klesali, tak sněhu trošku ubývalo a celkem často se tak objevovala otázka, kdy sundat sněžnicě. Párkrát jsme tak učinili, ale nakonec jsme na nich stejně došli až do cíle cesty. Tím se stalo Červenohorské sedlo, kam jsme dorazili asi v půl druhé. Poobědvali jsme na sjezdovce, politovali lyžaře jezdící ve zbytcích sněhu a rozhodli jsme se zde trek ukončit, protože další cílové místo už bylo přeci jen dost vzdálené. Trošku nás to mrzelo, protože jsme ušli jen část stanovené cesty,ale i tu část jsme si skvěle užili a tak jsme se rozhodli si celý přechod nechat na jindy a na více dní.
Dokonce nám jel hned bus kolem půl třetí pěkně do Šumperka. Zapadli jsme tedy do sjezdovkového bufetu a za znění popových hitů minulého století (a několika příjemných vyjímek) jsme si dali cílové pivo (kofolu) a trošku se poslunili. Poté jsme se zkušeně postavili na stanici autobusu a vyčkávali jeho příjezd. V momentu kdy se vynořil ze zatáčky krásný autobus s nápisem Šumperk se nás zmocnil neklid. Svou roli v tom hrálo to, že se vynořil na opačné straně silnice a především, že na této straně nebyla zastávka. Následoval solidní 200 metrový sprintík v plné polní zakončený úspěšným naloděním do busu.
Na cestě zpět je zajímavé jen to, že jsme vyrazili každý jiným směrem. Ja do Prahy, Péťa do Hradiště, Petr přepadnout rodiče v Hodnoníně a Zuzka navštívit rodinu v Luhačovicích. Přijíždět do Prahy sám pro mě byl docela zvláštní pocit, asi daný spíš tím, že první cedule s nápisem Praha znamenala návrat do reality a moře povinností. Zas bez nich by asi ten trek nebyl tak super, jak byl :).
Petr: Máš recht! :-)
