Kouř 2007

Kdo: Petr, Zuzka, Honza, Tomáš a Karolína

Kam: promítání Kouře na Petrově chatě


Tato akce jest zaheslována ne proto, že by se snad dělo něco nekalého, ale protože jsou na fotkách konzumovány alkoholické nápoje, tak abychom nenarušovali mravní výchovu mladistvých.

Jinak tato akce má dost dlouhé pozadí, kdy jednoho večera Zuzka, tuším, že to bylo v Rumunsku, začala pronášet hlášky z Kouře, známeho to filmu. Nikdo je neznal a nechápal, vo co go. Bylo tedy domluveno, že tato velká mezera ve vzdělání se musí dohnat a to, že provedeme na chatě při nejbližší příležitosti. Zuzka na otázky stran žánru a vůbec zaměření filmu dávala velice nejasné odpovědi, pročež jsme byli jemně rozladěni, jelikož snad každý film musí být kategorizovatelný,ne? Mýlili jsme se, ale o tom až později.

Stalo se tedy jednoho podzimního víkendu, že jsme se vydali na chatu v počtu čtyřech. Abych pravdu řekl, trochu se mi ve vzpomínkách komíhá mlha a proto budu start této akce trošku dedukovat. Přijeli jsme na chajdu, poklidili, zatopili, připili si. Tedy jenom někteří z nás, protože Petr byl pak domluven se svojí bývalou a zároveň současnou spolužačkou Karolínou, že za námi též přijede a on ji vyzvedne tuším, že až v Praze (trošku delší trasa z Kamenného přívozu, ale budiž.) Takže jsme si připili, abych se vrátil k původní myšlence, to je hrozný toto, už neudržim myšlenku. Začíná se na mě podepisovat Cimrmanem popsaný syndrom stáří - schopnost myšlenku udržet a opustit. Já jsem již v první fázi. Ale zpět! Petr obdaroval Zuzku malým zvířátkem, které s námi dodnes žije a cestuje, je to Kuře! Ta z něj byla tak vykulená a nadšená, že jej ihned zahrnula do iriadorského inventáře.

Nadešel krásný moment večera a to bylo překvapení pro Honzu. Je známo, že se Honzík neštítí jídla, ale co nejvíc miluje jest jablkový dort. Zuzka proto nelenila a pořádný kopec udělala. Když pak bylo naservírováno a Honza spatřil samu podstatu věci, rozzářil se jako sluníčko a takto šťastného jsem jej již dlouho neviděl. Spořádali jsme pořádný kus, nechali trochu Karolíně a pokračovalo se dál.

Pak jsme se rozhodli pro malou zdravotní procházku do nejbližších lesů. Jak byl ten podzim, tak to ve mně evokovalo scény z mnohých hororů, a tak jsem byl poněkud ve stresu. Cesta nás zavedla, již tradičně, k bývalé pevnosti, co tam Petr s Pavlem a Honzou kdysi postavili. Zuzka nenechala na pokoji foťák a tak z naší bitvy s Honzou je mnoho snímků. Pak nadešlo i společné foto, blbnutí ve formě holubiček na kmeni padlého stromu, následné mojí bitky s Petrem a pak i cesta domů, tedy do chaty.

Zde jsme se pohodlně uvelebili v křeslech a na gauči, kdežto Petr se začal chystat na cesetu zpět do města. Když odjížděl, tak jsem se zvedl, že nasekám dříví, abychom měli čím topit na ohýnku, který pro všeobecnou popularitu byl naplánován. Honzík se jal umývat sklenice, aby bylo do čeho lít víno, nařezávat buřty a vůbec chystat jídlo k hostině. Když to vezmeme kolem a kolem, Honzova doména jest jídlo v jakékoliv podobě. Takže i v té přípravné fázi má z nás nejvyšší kvalifikaci (o pojídání nemluvě).

Já se odebral se Zuzkou ven, nasekat pár polínek na podpal. Zuzka, nyní již trošku poveselena vypitým alkoholem, chtěla mermomocí sekat, že jí to prý doma nepůjčují. Já toho již trošku vypil, a tak jsem byl takový blbec, že jsem dal na její smutné očička a tu sekyrku jí do ruky půjčil. Chyba kardinální, leč jinak se člověk nic nenaučí. Samozřejmě se sekaly třísky, takže přidržet si polínko jednou rukou, napřáhnout a jemně zaseknout a odštípnout kus polena. Lehký to úkol, žel bohu sekyra nešla do polena, ale svezla se a Zuzka si rozsekla pst. Jak byla už tma, tak jsem to nepochytil a po tom vínku mi ani nebylo divné, že mi hned vrátila sekyru, že jí to již stačilo a odešla do chajdy. Mezitím jsem nasekal pár třísek a pak mi začalo vrtat hlavou, cože se děje, že se tak dlouho nevrací. Vždyť jsme spolu měli připravovat ohniště. Vrátil jsem se proto též do chaty, abych ji našel, jak si lepí krvácející prst. Samozřejmě, že nic neřekla a chtěla to tutlat. To by mne šlak trefil, jak ta holka je paličatá. Bohužel jedinou lékárničku měl Petr v autě a s ním byl teďka v trapu. Již boužel mimo střízlivý stav jsem se nechopil možnosti a nedezinfikoval na stole stojící vodkou. Donutil jsem Zuzku, aby to ještě pořádně vypláchla, že počkáme na Petra. První, co na to řekla bylo:"Petr se to nesmí dozvědět, ten by mě zabil!" Podruhé by mě toho dne šlak trefil. Nic takovýho, jak to chce asi tak tutlat?

Jen, co přijel jak Petr, tak Karolína, byl prst dezinfikován a obvázán. Je pravda, že obvaz pak musel být několikrát měněn, protože krev stále prosakovala. Když jsem se tomu divil, bylo mi tak jenom MIMOCHODEM řečeno, že holka trpí sníženou srážlivostí krve. UAAA!! To je na pár facek tohleto!

Nevadí, jeli jsme dál. Oheň se hezky rozhořel, dřevo praskalo a my tam seděli, povídali a užívali si klidného večera. Když už nás to přestalo bavit, nadešel hlavní bod večerního programu - Kouř. Vylezli jsme na půdu, zapnuli notebook a šli se koukat. Kouř opravdu stál za to, jak Zuzka slibovala. Zároveň je pravdou, že není možné jej pořádně žánrově kategorizovat, protože to nemá normální děj. Herci se u toho natáčení museli tak vyblbnout, že to až možné není. Je to tak ujetý film, který prostě musíte vidět!!

Po filmu jsme ještě chvíli kecali, načež se Honza odebral spát. Po nějaké době jsme jej následovali. Ulehli jsme, Zuzka se začala ihned s náma prát, takže se divím, že ten bordel, co jsme tam dělali, nevzbudil Honzu. Kupodivu je to opravdu silný spáč. Budiž mu spánek lehký. Když jsme se jakž takž zpacifikovali, nechtělo se nám spát, a tak Petr navrhnul, že se půjdeme projít. Chytli jsme se toho a tak ve tři ráno nám na cestu svítil měsíček na nebi a my si to metelili dolů k rybníku. Tedy nejprve jsme se stavili v sousední vesničce, kde Zuzka s Petrem chtěli mermomocí vyzkoušet, jak zvoní místní zvonička. To jsme vám takhle ráno hezky probudili nejspíše půl vesnice a utíkali pryč. Tentokráte opravdu až k rybníku. Ten jsme obešli a vrátili se zpět do chaty, kde jsme v klidu a tiše usnuli, znavení touto namáhavou aktivitou, jakou je rušení nočního klidu.

Ráno byl klasický úklid, Honza s Karolínou to vzali po svém - dojídali jablečný dort - my ostatní umývali nádobí, luxovali a vůbec se starali, aby chata mohla být použita i někým jiným někdy později. Po této kratochvíli nám nezbývalo než zamknout, nasednout do auta a hurá zpět domů, za všedními starostmi a povinnostmi.


Tomáš