I. Nebezpečí, které hrozí starým památkám

Nejdůležitější úlohou památkové péče je činnost, směřující k tomu, aby staré památky zůstaly zachovány.
I když se už nyní upustilo od zlovolného, nesmyslného a všeobecného běsnění proti svědkům minulosti, které bylo dříve tak obvyklé ve válkách a v revolucích a které nyní z valné části pominulo tím, že byla v minulém století založena veřejná ochrana památek, přece jsou nebezpečí, hrozící starému uměleckému majetku, ještě stále velmi velká. Spočívají:

1. v nevědomosti a v indolenci,
2. v hrabivosti a v podvodech,
3. ve špatně pochopených pokrokových idejích a požadavcích současnosti,
4. v nevhodných okrašlovacích a novátorských touhách, v umělecké nedovzdělanosti nebo namyšlenosti.

Tyto nejdůležitější příčiny, jimž je nutno přičíst nepřetržité ztráty starých uměleckých děl, spočívají nejen v omylech jednotlivců, ale jsou všeobecným jevem, který je nutno blíže osvětlit.

1. Zničení nebo znetvoření starých uměleckých děl z nevědomosti a z neznalosti

Jak velké jsou škody, které hrubá nevědomost rok co rok páchá na památkové podstatě, o tom se bohužel můžeme přesvědčit skoro všude. (Vyobr. 3-17). Doby, kdy se prodávaly staré archivy obchodníkům jako papír na balení, jsou bohudík pryč, poněvadž i nejširší vrstvy pochopily cenu starých listin. Ale jak daleko jsme od toho ještě stále na poli starého umění! Žádné světové muzeum není tak veliké, aby mohlo pojmout vše, co bylo z neznalosti v Rakousku za posledních desetiletí spáleno kostelního zařízení, oltářů, varhanních skříní, kazatelen, chórových lavic, obrazů nebo co jich bylo prodáno vetešníkovi. Dnes jako dříve jsou staré sochy rozbíjeny nebo vyhazovány z kostelů, nástěnné malby otloukány ze stěn nebo po objevení znovu omítnuty či zabíleny, staré městské hradby bývají používány jako lomový kámen a krásné, dobře zachované stavby, kašny, sloupy se sochami, bezdůvodně rozbořeny. Byl by to nekonečný seznam, kdyby se sepsalo všechno to, co bylo v posledních letech v Rakousku zničeno z neporozumění.

Je s podivem, že se to děje, když si pomyslíme, kolik se za téměř sto let udělalo pro rozšíření uměleckohistorických znalostí. Uměleckohistorické vědění přispělo jistě hodně k tomu, aby se zaměřila pozornost na stará umělecká díla, ale to samo nepostačí. Nelze to předpokládat u každého člověka. Proto musí být samozřejmě rozvinuta všeobecná osvěta, neboť Uměleckohistorické poznání nemůže pojmout všechny výtvory místního umění, poněvadž jeho dějiny povětšinou ještě vůbec neznáme. Ale co může všude proniknout, co si může každý osvojit bez zvláštních studií a speciálních znalostí, jen když má dobrou vůli, to je pieta ke všemu, co se historicky udalo. To není jen otázka znalostí nebo lépe řečeno, téměř není, nýbrž otázka obecného vzděláni ducha a charakteru. Lidé, kteří šlapou po památkách na své rodiče a prarodiče, ať už jsou drahocenné nebo skrovné a házejí je na smetiště, ti jsou suroví a necitelní; zároveň jsou však nepřátely svých rodin, poněvadž ničí smysluplná svědectví pocitů, na nichž spočívá všechno to, co v mezích rodinného života propůjčuje lidskému bytí vyšší duchovní obsah.

Ale nejinak je tomu se vším, co ve velkých náboženských, státních nebo národních pospolitostech, v kostele, v městě, v zemi, ve státě je způsobilé udržovat nebo vzbuzovat vzpomínku na historickou minulost a sounáležitost. Jsou to v prvé řadě umělecká díla. Viditelný výraz toho, co slučuje v citovém životě a ve fantazii přítomnost s minulostí a dále odkaz předků, jehož ctění je morální povinností, která by měla každému přejít do těla a do krve tak, jako úcta k cizímu majetku. Kněz, který bezdůvodně ničí díla starého církevního umění, se prohřešuje nejen na umění a na vědě, nýbrž současně podlamuje mravní síly, které patří k nejdůležitějším oporám náboženského života. Se starým oltářem, se starou kaplí mizí také tisíceré vzpomínky, které byly vesnickým i městským obyvatelům svaté a které jim dávaly v bouřích života vnitřní oporu. (Vyobr. 3-12). A podobně jsou ničeny se starými radnicemi, městskými branami a dalšími historickými lokalitami bohaté prameny smyslu pro společnost a lásku k vlasti. Kdo ničí takové památky, je nepřítelem svého rodného města a své vlasti. Poškozuje celek, poněvadž veřejná umělecká díla nebyla vytvořena jen pro toho nebo onoho člověka a to, co ztělesňují na umělecké ceně, na malířském kouzlu, na vzpomínkách nebo ostatním citovém obsahu, není menší veřejný statek než výtvory velkých básníků nebo vymoženosti vědy.
Od každého vzdělance se musí požadovat, aby toto věděl.

Vedle zkázy z neporozumění nebo ze slomyslnosti činí starému památkovému fondu ještě stále největší škody také netečné zanedbání. (Vyobr. 13-17). Jak často jsou staré krásné malby nebo sochy ne sice přímo zničeny, ale vyhoštěny z kostela na půdu, do komory na haraburdí, do vlhkého sklepení, kde rychle vezmou za své sazemi, prachem nebo vlhkostí. Bohužel je to velmi častá skutečnost, že staré stavby, obrazy, oltáře, z nichž by se mohly těšit ještě mnohé generace, jsou zničeny zbytečně, poněvadž z tupé lhostejnosti byla opomenuta nejjednodušší opatření jak je uchránit před škodlivými vlivy nebo jak opravit objevující se defekty. Kolik jen najdeme kostelů, do nichž proniká zezdola spodní voda a svrchu déšt vadnou střechou, kde tlí krov, kde se nikdy nevětrá, takže všude bují plíseň, kde se oltáře rozkližují, aniž by koho napadlo, aby upevnil uvolněné části, kde se oltářní obrazy třepotají v rámech jako prapory a mohou být sežehnuty oltářními svícemi. Co by se nestrpělo již z ekonomických ohledů v jen poněkud uspořádané domácnosti, to lze vidět často v domech Božích. A kde se vůbec jedná o stavby nebo o díla výtvarného umění, která již nejsou v používání, pak často není již učiněn ani krok, aby se uchovaly před zánikem a zkázou. Také to je neomluvitelné porušení povinností.

2. Požkozování starého památkového fondu z chamtivosti nebo podvodem.

Jedno z neméně velkých nebezpečí pro stará umělecká díla znamenala odjakživa a znamená dnes ještě daleko více než v dřívějších dobách lakota a ziskuchtivost. (Vyobr. 18-2O). V uplynulých staletích byly ničeny staré památky hlavně kvůli materiálu, protože se například používaly kamenné stavby jako stavební kámen, mramorové sochy byly rozbíjeny, aby se z nich vypálilo vápno, zlatnické práce byly roztaveny na nové zlato. To se dnes děje už jen víceméně výjimečně; ne ovšem z toho důvodu, že by se stará umělecká díla více chránila, nýbrž proto, že se ví, že se na nich dá vydělat mnohem více, když se prodají obchodníkovi se starým uměním nebo sběrateli.

Můžeme si to lehce vysvětlit, neboť s přesvědčením, že stará umělecká díla jsou cenná pro svou uměleckou formu nebo historický význam, vzrůstá také úsilí je vlastnit; at již proto, aby se z nich člověk těšil, nebo - což přichází v úvahu častěji - z ješitnosti a z touhy po slávě, aby se mohl takový člověk chlubit drahocenným majetkem. To není nic nového, nebot již v XVII. a v XVIII. století platili sběratelé za stará umělecká díla velmi vysoké ceny. Jenže přitom se ale jednalo jen o několik málo sběratelů a o relativně nepatrný počet uměleckých děl a většinou o předměty bez provenience, které se již dlouho pohybovaly na uměleckém trhu. Od minulého století však dosáhl obchod se starožitnostmi takového rozsahu a podoby, že se stal jedním z největších nebezpečí starého uměleckého majetku. Ale nejde jenom o předměty, které se dostanou do obchodu s uměním normální cestou, ale o to, že jsou těmito obchodníky systematicky vylupovány celé země, bohaté starým uměním. Významné jsou dvě příčiny, které při tom spolupůsobí. Jedna spočívá v tom, že země a území, které jako Amerika nebo také některé části Evropy neměly na vývoji starého umění žádný nebo jen nepatrný podíl, si chtějí zajistit vyšší umělecký význam ziskem cizích, jinde vzniklých uměleckých pokladů. Druhou příčinu musíme hledat v tom, že všude průmyslem a obchodem náhle zbohatlé společenské třídy i jednotliví lidé, kteří dosud neměli žádný starý kulturní majetek, ho hledí za každou cenu získat, aby si opatřili vnější lesk, odpovídající jejich jmění; a to se právě snaží dosáhnout mistrovskými díly starého umění, která se dnes tak vysoko cení.

Tato skutečnost vedla ale k tomu, že se stará umělecká díla stala předmětem spekulace, jehož komerční ohodnocení se řídí současnou poptávkou. S uměleckými předměty, které jsou právě v módě, se provozuje nejen bezpříkladný pokoutní obchod, z něhož zisk mají pouze obchodníci, ale jsou používány - neboť nedostačuje běžná zásoba - všechny prostředky jako přemlouvání, lest, podvod a násilí, aby bylo vylákáno toto vzácné jmění od majitelů nebo správců pod nejrůznějším předstíráním. Celé zástupy agentů táhnou u nás rok co rok zemí a používají nejrůznější triky, aby dosáhly svého cíle. Vědí, kdy se budou konat kostelní vizitace a namluví nezkušenému kostelnímu správci, že musí - aby přijal duchovní vrchnost důstojně - vyčistit dům Boží od všeho starého harampádí, které by oni byli ochotni s mimořádnou laskavostí odkoupit. Nebo předstírají vlastenecké pohnutky, když tvrdí, že jsou zplnomocněni získávat umělecká díla pro muzea a vysoce postavené sběratele.
A podaří-li se jim to nebo ono umělecké dílo vyrvat a odvléci, pak teprve začne pravá lichva. Jsou rozehrány všechny tóniny reklamy a ceny jsou uměle vyhnány jako při burzovní spekulaci, při níž však jsou ošizeni stejnou měrou jak původní majitel uměleckého díla, tak poslední kupec, jakož i veřejnost. Pro církev je nedůstojné, aby prodávala svá stará umělecká díla, neboť tím podkopává svou autoritu a ideální poslání neméně, než kdyby provozovala obchod s náboženskou tradicí. Často je tato absence piety zároveň simonií, to jest nedovoleným prodejem sakrálních statků kvůli osobnímu prospěchu a skoro vždy znamená nezodpovědné poškozování církevního majetku. Jak prodávající, tak také kupující jsou zpravidla poškozeni, neboť nejsou překupníky jen ošizeni a voděni za nos, ale v mnoha případech se také nechovají (jak věří) jako přátelé umění, nýbrž jednají jako jeho nepřátelé, protože olupují umělecká díla o podstatnou část jejich hodnoty, která je vázána na místo jejich vzniku a určení. A poněvadž podporují ono pošetilé stupňování cen, vyvolávající všude demoralizaci, nesou vinu na tom, že oblasti a celé země bohaté na umění jsou dnes kupci plundrovány více než kdy předtím válečnými hordami a pozvolna se mění v umělecky bezútěšnou poušť.
Tomu podle možnosti zabránit je povinností každého člověka, jemuž láska k domovu a kultura nejsou prázdnými slovy.

3. Ničení starých uměleckých děl nepochopenými idejemi pokroku a požadavky současnosti

Neméně velkou pohromu způsobuje zdánlivý protiklad mezi pokrokem a starými památkami. (Vyobr. 21-49, 70-73).
Ještě stále jsou ničena stará umělecká díla často jen proto, že jsou stará a že jsou považována za nehodná „nové doby“. V minulém století převládalo mínění, a to nezaniklo také ještě dnes, že neúcta k starým památkám patří k pokroku a je důkazem svobodomyslného a prolidového smýšlení. V leckterých kruzích se mělo a má přímo za občanskou povinnost a ctnost co možná skoncovat se „starou veteší“ a odstranit vše, co upomíná na minulost, na dřívější politické, společenské nebo církevní poměry nebo také jen na umělecky propracovaný životní styl, jejichž stopy se pociťují jako nějaká nepříjemná výčitka. A tak jsou zhusta z politických nebo jiných stranických důvodů rozbíjeny nebo odstraňovány staré znaky, sochy svatých, pamětní desky. A staré městské hradby, věže, zahrady jsou bořeny a ničeny jen proto, aby se uvěřilo a prokázalo, že se pochopilo to, jak „jit s dobou“. Ve skutečnosti se takovýmto vandalismem ale prokazuje jenom nevzdělanost a kulturní zaostalost.
Ještě více to jsou domnělé požadavky doby, jimž se obětovaly a obětují jednotlivé památky, ba celá města. Přeměna života v nové technické situaci, která se uskutečňuje tak v posledních sto letech, vedla k modlářství technických novot, které dávají zapomenout nejen na ostatní zřetele, nýbrž často jdou i nad to, co je jen čistě technicky prospěšné a výhodné.

Je určitě pravda, že staré domy jsou namnoze nejen nepohodlné, nýbrž i nehygienické. Avšak není ani nutné ani chytré je postupně strhávat, poněvadž zpravidla mohou být zařízeny s poměrně nepatrnými náklady pohodlně a na výši všech zdravotních norem, poněvadž oplývají mnohonásobnými přednostmi, které v novostavbách není možno získat vůbec nebo jen s velikými náklady. Krásné, prostranné, solidně vystavěné obytné prostory jsou velmi často nahrazeny úzkými, stísněnými nikoliv obydlími, nýbrž vězeními s tenkými stěnami, které neskýtají žádnou ochranu proti chladu a horku a místo starých, velkých přívětivých dvorů se stromy a trávníky poskytují úzké temné světlíky, které jsou semeništěm nemocí. Proti tomu lze namítnout, že přece také novostavby možno vybavit podobnými přednostmi, jaké mají mnohé staré domy. O tom není pochyb; ale pak není zapotřebí ty staré domy přestavovat, nýbrž je možno je po odpovídající adaptaci zachovat. A zrovna tak, co platí pro jednotlivé domy, platí také pro celá města.

Nesmírné převraty ve všech životních podmínkách a jejich technických předpokladech vedly k tomu, že velká města se rozrostla jako nikdy předtím a nabyla zcela nového významu. Stará hlavní a rezidenční města totiž byla, jak říká označení, kulturními a administrativními centry země, určenými ve svém vnějším vzezření pozvolným historickým vývojem a cílevědomou uměleckou výstavbou. Obrovitá města současnosti se formují ale vždy častěji jako centra výdělku, v nichž se více méně nešetrně obětuje většina toho, co se dochovalo z minulosti, dnešním výdělečným podmínkám jako dopravním prostředkům a dopravním trasám, obchodům a obchodním domům, i laciným hromadným obydlím. Tato změna přišla tak rychle, že se namnoze nenašel ani čas ani snaha přezkoušet, co je skutečně nezbytné a stará města se slepě a nesmyslně rozkotala, aby byla nahrazena novými, která z valné části nejen podle svého kulturního, ale také podle svého praktického významu mohou být sotva více než přechodná provizória tak, jako kolonizace na Divokém západě. Bylo by určitě nesprávné a krátkozraké, kdyby se chtělo zabránit, aby se novým potřebám velkoměst nešlo vstříc, avšak namnoze se nejednalo vůbec o růst, nýbrž o šablonovitou přestavbu, při níž byly staré městské čtvrti zničeny novými, jednoduše podle pravítka navrženými ulicemi, kde nebylo vůbec nic nutné nebo kde by se přinejmenším s dobrou vůlí dalo zachránit mnohé, co však bylo svévolně navždy zničeno. Také vyšlo pozvolna najevo, že mezi vybavením velkoměsta, opravdu odpovídajícímu dnešním požadavkům a názorům a mezi zachováním starých částí není onen protiklad, který se dříve předpokládal, nýbrž že se obojí dá sjednotit. Přitom se ovšem vyskytnuvší otázky nedají zodpovídat, jak dosud tak často, frázemi o pokroku a o nové době, nýbrž musí být řešeny odbornými a umělecky citlivými pracovníky případ od případu na základě všech zkušeností dnešní stavby měst, zachovávající staré památky, kde jen možno. Je povinností městských orgánů starat se o to a nebát se žádné oběti a námahy, kde se jedná o osud starých staveb a městských částí, neboť jsou zodpovědný také za tyto a nejen za technické novoty a každá památka, obětovaná bez absolutní nutnosti, musí být označena jako doklad neschopnosti a lehkomyslnosti městské správy.

Ještě zřetelněji možno pozorovat v malých městech a na venkově, že se při domnělých požadavcích doby jedná, když ne o jiné velmi čestné příčiny, pak jen o nepochopená a bezhlavá hesla. V městech o několika tisících obyvatelích, v nichž denně projede sotva dvacet vozů a chodci jsou lehce spočitatelní, budou z dopravních ohledů strženy staré městské brány, domy, kostely a budou založeny široké ulice, které ukáží kdysi půvabné a útulné městečko jako odstrašující a nehostinnou parodii velkoměsta. Na malých tržních pláccích se postaví domy, které napodobují velkoměstské nájemní kasárny, vezmou místu jeho jedinečný charakteristický rys a které se nehodí pro venkov, a zpravidla znamenají také značné zhoršení životních poměrů. Tak jako obchodu se starožitnostmi padnou za obět movitá umělecká díla, tak nesčetná stará města podlehnou takové falešné modernizaci, při níž se zapomíná, že technická novinka není účelem, nýbrž jen prostředkem k ulehčení životního boje a k zpříjemnění bytí; své oprávnění však ztrácí tam, kde neslouží tomuto cíli nebo kde potlačuje jiné důležité životní zájmy a vezdejší statky. Bylo to politováníhodné poblouzení, když se věřilo, že nová technická zařízení budou tak důležitá, že mají býti prosazována s brutální bezohledností. Například nějaké zřizované továrně či budované železnici muselo všechno ustoupit; anebo regulace řeky musela být provedena tak, že ze staré krásy pobřežních míst nezůstalo nic. Skoro vždy lze týchž praktických cílů dosáhnout bez takového pustošení a veřejní i soukromí podnikatelé, správy a úřady, které se o to nesnaží, musí být označeny jako nezodpovědné a společensky škodlivé.

4. Ničení starých památek z falešné touhy po zkrášlení

Mnoho starých památek - a to jak sakrálního tak profánního umění - padá za obět jak špatně pochopenému pokroku, tak také falešné touze po zkrášlení. (Vyobr. 50-69).

V dřívějších dobách bylo to umělecky nejcennější a nejlepší právě dobře dostačující k tomu, aby bylo ozdobou Božího domu. Dnes se zdá, že je tomu právě naopak, neboť v kostelích se začasté ruší to dobré, aby bylo nahrazeno špatným továrním zbožím. Začnou se sbírat peníze na „zkrášlení“ kostela. Jakmile je pohromadě pár set korun, obstarají se ceníky a z nich se vybírají nové oltáře, obrazy, zpovědnice, varhany, které se objednají, aniž by se vyžádala umělecky rozumná rada. Staré zařízení je zničeno nebo prodáno a stará krásná umělecká díla potom často zdobí salón nějakého milionáře, zatímco dům Boží obdrží jako vytoužené zkrášlení a náhradu za staré umělecké předměty brak, který každý, kdo má jen tušení o opravdovém umění, může vnímat jen s rozhořčením jako nedůstojné zohavení a jako svědectví uměleckého úpadku. Krom toho se pokryjí stěny malbami, jaké by byly špatné i pro nějaké varieté, okna jsou prosklená křiklavými, odpornými malbami na skle, podlaha pokryta šamotovými dlaždicemi, které známe z městských lázní. Tento triumf nevkusu, kvůli němuž se zničilo všechno to, co předcházející generace vytvořily v čestném soutěžení, se slaví jako radostná událost a jako zbožný čin. Ve skutečnosti jsou taková zkrášlení žalostnou ztrátou a jestliže byl úmysl míněn dobře, jsou velikou chybou, která se zpravidla již v krátkém čase vymstí. Neboť kočičí zlato továrního zboží rychle oslepne, bezcenné kusy zařízení jsou zpracovány tak nesolidně, že se rozpadnou v několika letech a umělecky bezcenná výzdoba poté, co ztratila pečeť novosti, se stane nesnesitelnou i těm, kteří ji pořídili. Takováto zkrášlení se obvykle obhajují poukazem na přání obyvatelstva, které v tom má zálibu nebo tvrzením, že staré zařízení bylo příliš jednoduché a nevzhledné. Obyvatelstvo nemá obvykle žádný samostatný umělecký úsudek; líbí se mu nové, protože je to nové. Ale když skutečně nové bezcenné šmejdy nacházejí u nevzdělaných lidí ohlas, je pak očividně chybné, že se bere ohled jen na ně, když se ničí to, co bylo drahé umělecky cítícím a vzdělaným lidem. Církev vychovávala ve všech dobách během své devatenáct století trvající existence obyvatelstvo k nejvyššímu, co skýtalo umění a nikdy neobětovala umění nevzdělanosti. Ať už jsou stará díla církevního uměni skvostná nebo jednoduchá, bohatá nebo prostá - mají styl a charakter; pozorujeme-li je, vycitujeme, že byla vytvořena uměleckým názorem s láskou, svědomitostí, rozvážností. Mluví z nich genius loci, místní tradice a obecné výdobytky umění, proti čemuž množství předmětů, jimž musela ustoupit, nejsou výtvory nového církevního umění, nýbrž jalové a bezprizorné náhražky umění bez osobitosti a uměleckého obsahu, jejichž tvůrci a prodavači obyčejně nemají k církvi a k umění vůbec žádný vztah, nýbrž podobně jako kramáři se starožitnostmi hledí jen utržit.

Také správy obcí a soukromníci natropí nepochopenou touhou po zkrášlení velmi mnoho pohrom. Jaké množství starých krásných radnic nebo jiných veřejných budov bylo v posledních desítiletích strženo a nahrazeno „vzhledu města odpovídajícími“ novostavbami,u nichž spočívá hodnocený vzhled v tom, že nejsou navrhovány umělci, ale stavebními podnikateli v nájemním kasárnickém typu a beze smyslu obdařeny formami a ornamenty, které jsou právě v módě podle vzorníků. Zatímco staré měšťanské umění bylo skromné a účelné, tvořené dobrým, místním uměleckým řemeslem, touží se dnes všude po velkoměstských palácích, jimž jsou staré krásné měšťanské domy obětovány a ty se pak promění většinou v odporné zmetky stavebního řemesla, poněvadž pro opravdové paláce není ani dostatek finančních prostředků, ani se pro ně nezískala umělecká osobnost. Místo starého místního uměni (jehož díla zničí) nastupuje - vyvolána touto falešnou touhou po okázalosti - bezútěšná nivelizace, která olupuje stará města o jejich krásu a která je proměňuje v umělecky prázdná, nudná města, stejná po celém světě.

Je nutno ještě poukázat na to, že velmi často „modernizace a zkrášlení“ města je jen záminkou, zatímco vlastní příčinou je prospěch a zisk, který těží stavební spekulanti z takové přestavby ke škodě veřejnosti. Proti tomu by se měli postavit na odpor všichni, jimž leží na srdci umělecký obraz domoviny.