VI. Několik rad

1. Všeobecné pokyny

Všeobecné zásady památkové péče jsou tak jasné a jednoduché, jak jen možno (Vyobr. 1O1-1O6). Bylo již výše naznačeno, že se dají shrnout ve dva požadavky:

a/ co možná udržet památku v miste jejího původního vzniku a určení,
b/ v jejím nezměněném vzezření a vzhledu.

Při praktickém provádění vyplývá ovšem z těchto zásad množství nejrůznějších úloh a povinností, které mohou být vyřešeny pravidly, ale k jejich zvládnutí může být vždycky užitečné několik rad.

2. Ruiny

U zřícenin se musí především přihlížet k tomu, aby nebylo zničeno to, v čem spočívá jejich jedinečný půvab. (Vyobr. 111-112). Je to charakter stavebního díla, ponechaného jako obět působení věků, tvořící malířský jev v krajině. Dostavěná zřícenina už není žádnou zříceninou, ale novou, ponejvíce průměrnou stavbou.
Několik opatření, jimiž lze předcházet příliš rychlému rozpadu: trhliny ve zdivu nutno vytmelit, nakloněné stěny je třeba podepřít, stropy hrozící zřícením nutno vyztužit, uvolněné části je potřeba upevnit. Ale opěry musíme zavádět tak, aby nerušily celkový pohled na zříceninu, při vyplňování trhlin a spár nesmíme pocákat stěny vápnem, vykotlané horní hrany zdí nevyrovnáváme, ale ponecháváme je v jejich nepravidelné podobě. Vegetaci je nutno odstranit tam, kde rozrušuje zdivo, jinak je ji možno ponechat. Nutné vestavby a přístavby provádíme jako jednoduché, celkovému vzhledu podřízené účelové stavby bez historizujících forem.
V blízkosti zřícenin nezřizujeme žádné technické provozy, vyvolávající otřesy země nebo které zasypávají terén.

3. Zachování starých budov v provozu

Tyto budovy vyžadují ustavičnou údržbu, která v mnoha případech může zamezit dalekosáhlému restaurování.

a/ Ochrana před vlhkem
Velkým nepřítelem starých budov je vlhkost, s kterou proto musíme vytrvale bojovat. Začasté je její příčinou, zvláště u kostelů, nedostatečná ventilace, takže všude je nutno se postarat o stálé, dostatečné větrání. Krom toho je potřeba udržovat střechy v dobrém stavu. Dešťová voda musí mít dobrý odtok a poškozená krytina se musí hned vyspravit nebo obnovit.
Kde je příčina vlhkosti ve spoustě vody, musí být provedeno odpovídající odvodňovací zařízení.

b/ Opravy
Čas a opotřebování už nesou s sebou, že u starých budov je zapotřebí skoro pořád něco vylepšovat. Podlahy se prošlapou, okenní a dveřní rámy se rozpadávají, omítka opadává. Nesmí se čekat, až škoda dosáhne velkého rozsahu, neboť rychlým odstraněním malých škod se zabrání velkým škodám, uspoří se náklady a památky budou moci zí stát zachovány v dobrém stavu. Opravy je však nutno vždy provádět tak, aby nepůsobily rušivě, nýbrž aby se pietně přizpůsobily v materiálu a formě starému charakteru památky.

4. Rozsáhlá obnova

Obzvláštní obezřelost je nutná tam, kde se přistupuje k větším obnovám, které se sice. nedotýkají jádra budovy, ale které mohou být pro vzhled památky neblahé. V první řadě k tomu patří obnova střech, nátěrů a podlah.

a/ Zastřešení
Velkou roli ve vnějším působení památky sehrává nejen forma střechy, ale také materiál a barva krytiny, pročež mají být prováděny obnovy v témž materiálu a co možná s částečným použitím dobrých částí staré krytiny; ovšem nepříznivě působícího střešního materiálu jako eternit je nutno se vyvarovat (Vyobr. 107-110).

b/ Nátěry
Právě tak je nutno se vyhnout nápadnému, neharmonickému působení při obnově vnějších i vnitřních omítek nebo nátěrů. Křiklavý červený nebo žlutý nátěr, jehož se používá ještě často na starých domech nebo kostelích nejnevkusnějším způsobem, zohavuje budovu na řadu let. Zpravidla působí na jednoduchých stavbách co nejpříznivěji prostá šedá omítka na vnějšku a bílý nebo šedý nátěr uvnitř. Budovy a části budov provedené v lomovém zdivu a původně neomítnuté je nutno ponechat neomítnuty.

c/ Podlahy
Tak jako u střech, je i u podlah nejlépe provádět obnovu v tem že materiálu, z něhož byla i dosavadní podlaha. Laciné náhražky jak pestré cementové dlaždice nutno zavrhnout u budov a prostor, které mají nárok na důstojnost a monumentalitu.

5. Dalekosáhlé přestavby a restaurování starých budov

Kde vznikne ze špatného stavu staré stavby nebo z praktických důvodů nutnost podstoupit práce, které se dotknou podstaty a formy památky, musí se bezpodmínečně vyžádat odborná rada. (Vyobr. 111-116).

Je však omylem, když se předpokládá, že tuto radu může udělit libovolný stavitel nebo architekt nebo že užití starých stavebních forem samo postačí k pověření nějakého architekta jako způsobilého odborníka. Restaurování a přestavba starého stavebního díla vyžaduje obzvláštní zkušenost a důkladnou znalost zásad a požadavků památkové péče. Je proto nutné zajistit, aby majitel nebo správce staré budovy, ať už se jedná o jednoduché vylepšení, dalekosáhlou restauraci, přestavbu nebo adaptaci, se obrátil na povolané orgány státní památkové péče, které jsou povinny udílet bezplatně rady, zda a jak se mají plánované práce provést a komu mají být svěřeny.

To platí také o rozšiřování kostelů a o nástavbách starých zámků nebo domů, které nesmějí být navrhovány libovolným stavebním podnikatelem, ale při nichž s porozuměním a se znalostí věcí v oblasti úloh tohoto druhu musí usilovat o takové projekty, které při zachování praktických požadavků přesto nezpůsobí původnímu stavu sebemenší škody a nadto přihlédnou k celkovému působení staré stavby v jejím okolí.

6. Kostelní zařízení

Rovněž kostelní mobiliář vyžaduje, tak jako kostelní budovy, ustavičnou péči. Měla by se však zpravidla omezit na opatrné čistění a upevňování uvolněných částí nebo na doplnění malých chybějících článků. Bohužel se ještě stále často s oblibou bronzují nebo natírají staré sochy nebo dřevořezby, což je vandalismus.

Ale také ne méně rozšířená renovace oltářů, kazatelen či jiných předmětů vnitřního zařízení, která spočívá v polychromii a zlacení, je odsouzeníhodná jako znehodnocení předmětů a znetvoření kostela. Při poškození staré polychromie a zlacení postačí obvykle pečlivá oprava. Také tam, kde je kostelní mobiliář zachován v tak špatném stavu, že se až zdá, že není hoden toho být v kostele nebo že je ohrožen ve svém dalším trvání, nesmí být unáhleně vyhozen jako nepotřebný nebo odevzdán nějakému natěrači k „vylepšení“, nýbrž může být do té míry restaurován, že bez újmy na staré umělecké hodnotě splní opět svůj účel a nadto dopomůže chrámu k ozdobě.

Také zde je dotaz u orgánů památkové péče nejlepší cestou k zamezení přehmatů a chyb. Budiž ještě poukázáno na to, že kvůli novým varhanám nemusí být vždycky zničena stará varhanní skříň a že se nemusí vybudovat celý nový oltář, jestliže se chce nahradit starý otočný tabernákl pevným.

Díla sochařského umění pozbývají ceny a jsou znetvořena, když se přepracují, natřou nebo nově polychromují. (Vyobr. 117-122). Proto nesmějí být kamenné skulptury stokovány /povrchově přetesány/, nýbrž mohou být - tam, kde je to třeba - očištěny měkkými kartáči.
Nátěr statuí nebo jejich stavebních součástí a dekorací z kamene nebo štuku olejovou barvou či nátěrem je nepřípustný, neboť se při tom ztrácí působení materiálu, jahoií i ostrost a zamýšlené působení forem.
U plastických prací z kovu je nutno dbát na zachování patiny. Při dřevěných figurách platí totéž, co bylo řečeno o kostelním zařízení: jsou-li oloupeny o starou polychromii a o zlacení, jsou z poloviny zničeny.
Bezpodmínečně musí být vyžádána rada od povolaného památkového orgánu tam, kde jde o skulptury, jejichž podstatné části byly zničeny nebo které se zdají ohroženy ve svém materiálu - například kamenné práce zvětráváním, dřevěné práce červotočem nebo hnilobou -a které je potřeba zachránit před dalším rozpadem a uvést do dobrého stavu.

8. Nástěnné malby

Množství středověkých kostelů a velkolepější profánní stavby byly zdobeny uvnitř a také často zvenčí nástěnnými malbami, z nichž se větší část zachovala pod přemalbami nebo pod omítkami. (Vyobr. 123-125). Poněvadž takové nástěnné malby mají nejen velký historický význam, nýbrž také představují vzácnou ozdobu starých budov, je potřeba při obnově maleb nebo při jiných pracích na stěnách dbát ° to, aby nebyly poškozeny eventuálně ještě existující nástěnné malby. Jestliže se objeví stopy maleb, nesmí se odkrytí ponechat obyčejným zedníkům nebo - jak se často děje - samotným nadšeným nálezcům, nýbrž je nutno oznámit nález památkovému úřadu. Ten se postará o to, aby odkrytí a zajištění maleb bylo provedeno školeným res- . taurátorem, na něhož je nutno se rovněž obrátit, jestliže nástěnné malby, které ještě nebyly nikdy přemalovány nebo které byly již před delší dobou odkryty, je potřeba očistit nebo nově upevnit na stěně a zachránit je tak před rozpadem. Nechají-li se staré nástěnné malby přemalovat, pak to znamená zničení jejich historické a umělecké ceny (Vyobr. 96-97).

9. Obrazy na dřevěných a plátěných podložkách

Ty, které je třeba podle možností chránit před sazemi svíček a před velkými teplotními změnami, jakož i před vlhkem, mohou být čas od času opatrně otřeny měkkou látkou. Jiných manipulací je nutno zanechat.
Když však jsou obrazy viditelně poškozeny, když puká dřevo, zvlňuje-li se plátno, barvy tvoří puchýřky nebo odprýskávají, nemohou být rovněž svěřeny libovolnému malíři či diletantovi, kteří často nabízejí své služby, zejména duchovním, a kteří svěřené obrazy nezachraňují, nýbrž zcela ničí. Ostatně také mezi tak zvanými restaurátory ještě nedorostli všichni těžké a plně zodpovědné úloze restaurátorství, pročež je nutná i zde největší obezřetnost a nic nechť se neděje bez vědomí památkového úřadu.

10. Různé uměleckořemeslné předměty v kostelním inventáři

Ve většině kostelů se dochovalo množství starých uměleckořemeslných předmětů, zlatých a stříbrných prací, mešních rouch, krajky, koberce, lampy, svícny atd. Zpravidla jsou mnohem lepší než nové nákupy a proto se mají ponechat v užívání, dokud jsou v dobrém stavu. Jsou-li však natolik poškozeny, že je není možné více používat nebo jsou-li vyřazeny z užívání z nějakého jiného důvodu, nelze je vyhodit na půdu nebo do komory na haraburdí, kde se rychle zničí úplně nebo odkud jsou někam odvlečeny. Nechť jsou raději pečlivě zachovány ve vhodném prostoru pod uzavřením.
Tímto způsobem vzniknou časem u kostelů malá chrámová muzea ke cti kostelům a k užitku všeho starého uměleckého majetku, z něhož tím zůstane mnoho, co by se jinak zničilo.

11. Obchod s uměním

Vedle soukromého majetku je starý církevní majetek hlavním pramenem obchodu s uměním.
Ale každý duchovní má a musí vědět, že bez svolení vyšších církevních úřadů a bez povinného oznámení státní správě není oprávněn prodávat umělecká díla uznávané hodnoty a že se dopouští porušení povinností, když jedná proti tomu.
Velmi často jsou stará umělecká díla prodávána duchovními bona fide (v dobré víře) s míněním, že nemají žádný zvláštní význam, přičemž jsou knězi ošizeni ke škodě církve i památkové péče. Proto by si měl každý duchovní vytvořit zásadu: vůbec nikdy neprodávat staré umělecké předměty ze svého kostela ani je nevyměňovat za nové.
Nedůvěřujte kupujícímu, když tvrdí, že to nebo ono je zcela bezcenné a že to přejímá jen z ochoty nebo proto, že pro předměty tohoto druhu má zvláštní slabost.
Nenechte se také svésti vysokými částkami, které jsou nabízeny za zdánlivě bezvýznamné předměty.
Nedbejte tvrzení agentů, že ten nebo onen předmět, není hoden kostela a že by mohl vzbudit při vizitaci nelibost (což posuzovat není určitě v kompetenci obchodníků s uměním).
To, co obchodníci s uměním a sběratelé chtějí vlastnit, má vždy nějakou hodnotu, kterou církev při prodeji trvale ztrácí.
Nenechte se ani vlivnými sběrateli ani kostelními patrony odvrátit z předsevzetí neprodávat nic z kostela.
Mutatis mutandis (obdobně) platí tyto rady povětšinou také pro všechny, kteří jsou zodpovědní za světský veřejný kulturní majetek a pro soukromníky, kteří jsou třeba k prodeji svých uměleckých pokladů čas od času nuceni vnějšími okolnostmi a kteří by neměli zanedbat možnost nabídnout je v první řadě veřejným rakouským muzeím jak ve všeobecném vyšším zájmu, tak i ve vlastním zájmu, aby se uchránili hrubého ošizení.

12. Nová výzdoba starých budov

Největší výzdobou starých staveb zvenčí i uvnitř je jejich historická forma a jejich starý ráz. Na to se musí brát zřetel při každé nové výzdobě.
Obzvláště při nové výzdobě starých kostelu se tu často vyskytují velké chyby.

a/ Nová výmalba kostelů a nové malby na skle
Za nejdůležitější cíl nové výzdoby kostela se obvykle považuje nové, co možná bohaté vymalování a nová,co nejpestřejší skla v oknech. (Vyobr. 61, 76-77, 127-128). Ale obojí může staré stavbě přinést místo výzdoby škodu. Zpravidla představuje nová malířská výzdoba a nové malby na skle /samy o sobě umělecky zcela bezcenné/ nesamostatnou, hanebnou práci, sestavenou ze vzorníků; taková díla kostel nezdobí, nýbrž zohyzďují. K tomu přispívá to, že porozumění a cit pro vzájemnou vazbu monumentálního prostorového působení a monumentálního malířství vůbec, se jako všeobecná vlastnost vytratilo. Takže zpravidla bohatá ornamentální nebo figurální výzdoba a nové malby na okenním skle v oslňujících barvách nezdůrazňují tak jako kdysi vnitřní působení starých staveb, nýbrž je rozkládají a rozrušují. Proto působí ve všech kostelích skoro vždy příznivěji a důstojněji jednoduchá výmalba v jednom nebo více diskrétních tónech a v oknech bílé katedrální sklo než bohatá figurální či ornamentální výmalba nebo pestré nové malby na okenních sklech.
Avšak kde se dosud věří, že nelze upustit od bohaté nové malířské výzdoby na stěnách nebo v oknech, tam se musí přinejmenším postarat o to, aby objednávka byla dána umělcům, kteří nepracují podle šablon, nýbrž těm, kteří mají tolik pochopení a nadání, aby vytvořili dílo, mající samostatnou uměleckou cenu a přitom představující soulad mezi monumentálním působením stavby a jejím starým charakterem.

b/ Nové kostelní zařízení
Kromě ohledu na zachování existujícího církevního zařízení musí u nově pořizovaného platit jako první pravidlo koupě dobrých a solidních věcí. (Vyobr. 51, 74-79, 129,130). Bezcenné tretky a tovární zboží nepatří do Božího domu. Tím nemá být řečeno, že vše, co se opatřuje nově, musí být také i ve skrovných poměrech drahé. Skoro všude se ještě najdou řemeslníci, kteří mohou dodat pro prosté venkovské kostely vhodné a /prostředkům, které jsou po ruce/ odpovídající kusy zařízení; jejich práce, byt budou třeba ještě dost naivní nebo prosté, nebudou nikdy působit tak urážlivě, jako ty bezduché a bezprizorní strojové výrobky od „uměleckých firem“, rozprodávané na všechny světové strany.
Kde však v bohatších kostelích má být vytvořeno něco umělečtějšího, odpovídajícího starému významu velkého církevního umění, pak se nesmí věřit, že se toho dosáhne za pár set korun. Než koupit něco podřadného, je lepší čekat až bude dostatek prostředků, aby mohla být u vynikajících mistrů objednána díla trvalé umělecké hodnoty.

13. Místní a městský vzhled

a/ Na venkově
Jak se mohou zdát obtížné a v mnohých směrech spletité otázky, které souvisí se zachováním starého, četnými novými požadavky ohroženého místního vzhledu, tak jednoduché jsou zásady, které při tom mají sloužit jako vodítko. (Vyobr. 131-139).
Neničit staré jen proto, aby se na jeho místo postavilo nové.
Neměnit bez pádného důvodu historicky vzniklé založení obcí a měst, tvar náměstí, šíři a směr ulic.
Neničit staré městské brány, věže, městské hradby, pomníky jen proto, že představují nějaké komplikace.
Neobětovat staré stavby „dopravě“, která se dá zvládnout na venkově také bez takových obětí.
Neopičit se po velkoměstě.
Nestavět domy nebo veřejné budovy s falešnými nároky jako pozlátkové paláce v rozličných druzích slohů, nýbrž jednoduše a prakticky, jak bylo dříve v místě zvykem a dlouhou tradicí vyzkoušeno a zdomácněno.
Dbát toho, aby se každá novostavba podřídila svému okolí a celkovému vzhledu obce.
Chránit vegetaci, která tento obraz oživuje a malebně dotváří.

b/ Ve velkoměstě
Ve velkých městech, která jsou v přerodu a kde je ve hře celý budoucí vzhled městského obrazu, bereme jako samozřejmou povinnost, že tento přerod nebude ponechán náhodě, materiálním zájmům nebo mínění obyčejných stavebních úředníků nebo názoru správních orgánů, nýbrž že bude svěřen osobám, které jsou kvalifikovaně obeznámeny se všemi nejen praktickými, ale i estetickými požadavky stavby měst a se zákony a podmínkami památkové péče.

14. Kam se obrátit o radu a pomoc ?

K ochraně starého uměleckého fondu byl v Rakousku zřízen státní ústav. Je to Centrální komise pro památkovou péči, která sestává ze Státního úřadu památkové péče a ze Zemských památkových úřadů a která je podporována štábem čestných funkcí konzervátorů a korespondentů.
Tento úřední systém je povinnen ve všech záležitostech památkové péče bezplatně pomáhat, takže je možno se dovolat vždy a všude jeho rady a kde je to zapotřebí, také jeho pomoci ať už přímo nebo prostřednictvím konzervátorů, kteří zastupují Centrální komisi v příslušných okresech. Jejich jména a adresy jsou k dispozici na okresních úřadech.