IV. Nesprávné restaurování

Je také omylem se domnívat, že tak zvanou slohově věrnou obnovou a rekonstruováním je možno dát budovám jejich původní vzhled. To už není možné proto, že se zpravidla neví, jak byl ten původní vzhled detailizován a musíme se spokojit s tím, když se provede tak, jak by přibližně mohl vypadat. Toto přibližné nemůže ovšem nikdy nahradit to kdysi původní, poněvadž staré stavby nebyly prováděny podle nějaké šablony jako tak často ty moderní, nýbrž každá byla umělecky řešena podle rozličných podmínek, které se právě tak nedají rekonstruovat, jako se nedá probudit z hrobu středověký člověk.

Avšak dokonce i v těch případech, kdy jsme z těch nebo oněch podkladů zpraveni o tom, jak byla stavba původně postavena, nenahradí rekonstrukce to, co se ztratilo průběhem doby z prvního pojetí, poněvadž nějaká napodobenina nemůže nikdy nahradit originál. U uměleckého díla nejde jenom o rámcové pojetí, ale také o provedení. Můžete být sebepresvědčenější, že tam či onde byl původně sloup, pilíř, zdivo; nový sloup, nový pilíř, nové zdivo se bude jevit ve staré stavbě přece jenom jako cizí prvek, poněvadž chybí původnost, která - jako u rukopisu - se ukazuje v každém tahu, který nemůže dosáhnout žádná sebeučenější rekonstrukce. Je obětována pravá původnost, jež narostla v pozdějších dobách, aniž by ale bylo vytvořeno něco jiného než nějaká více méně těžkopádná napodobenina, která - jak ví každý obchodník se starožitnostmi - je bezcenná a která vzbuzuje v každém umělecky cítícím člověku ve spojení se starým uměleckým dílem pocit nedovoleného podvodu a nesnesitelné, odporné profanace. Dalekosáhlé přestavby a rekonstrukce starých památek je proto nutno omezovat nejen ze zásady, že ničí cenné památky pozdějších epoch, nýbrž také proto, že svévolně mění vzhled a zjev památky a že ji tím umělecky a historicky znehodnocují v jejím účinku.

Totéž ale také platí pro veškeré restaurování, které vychází nad rámec nutnosti.
Množství starých uměleckých děl se přirozeně nedochovalo bez poškození. Staré architektury vykazují rozličné vady. Zdi dostaly trhliny a jsou zvětralé, dekorativní části stavby jsou poškozené, oltáře jsou zpráchnivělé, oltářní obrazy ztmavlé a nástěnné malby dochované jen ve zlomcích, práškovati a odprýskávají od stěn. Takováto poškození se musí samozřejmě kvůli zachování památek podle možnosti napravovat.

Avšak v devadesáti ze sto případů se jde v posledních desítiletích nad nutná pravidla údržby. Při tak zvaném restaurování se nezajišťovalo jen to existující, nýbrž doplňovalo se také všechno chybějící a obnovovalo se všechno poškozené. Hradní zříceniny byly opět dostavovány a proměňovány ve falešné hrady. Chybějící nebo poškozené části architektury byly doplňovány nebo obnovovány, sochy byly předělávány, nahrazovány kopiemi nebo nově natřeny a malby nebyly se svědomitostí uchovávány před další zhoubou, nýbrž byly jednoduše-přemalovány. Takovýmto restaurováním nejsou staré památky chráněny před rozpadem, nýbrž naopak v každém směru ničeny. Když se památky svévolně změní, ztrácejí svůj historický význam a mění se ve velmi nespolehlivé svědky uměleckého chtění a umění minulosti, jimž byla více nebo méně odebrána cena originality. Přemalovaná stará nástěnná malba je jako historická památka téměř bezcenná a je možno ji porovnat s padělanou listinou. Každý vzdělaný člověk ví, že se historické dokumenty nesmějí padělat, leč ve starém umění je to pořád ještě nejen dovoleno, ale dokonce velmi oblíbeno. Ze se svévolným a příliš daleko jdoucím restaurováním ničí také umělecká hodnota, to snad nepotřebuje žádný důkaz. Z děl starého umění se stávají díla umění restaurátorů, kteréžto není vždy nejlepší a které - byt by bylo sebelepší - namůže přece nikdy nahradit starou nedotčenou památku, poněvadž na starých uměleckých dílech neobdivujeme nikdy nové umění, ale právě to staré. Starý gotický oltář tratí dvě třetiny své umělecké hodnoty, když se sochy, které ho zdobí, předělají a nově polychromují v pestrých barvách, poněvadž taková radikální obnova neponechá skoro nic z individuálního charakteru, který má každé pravé staré umělecké dílo a jímž se liší od napodobenin. Zničí-li se ale tento původní charakter, zničí se ve většině případů také každý další účinek, kterým působí neporušená památka na diváka. Kostel zvetšelý stářím, který se restauruje tak, že vyhlíží jako zbrusu nový tím, že se vnitřní zařízení leští, pozlacuje a štafíruje, jeho stěny oslnivě bíle omítají nebo natírají, střechy pokrývají eternitem, takový chrám ztrácí téměř vše, co se předtím jevilo jako drahý a cenný obraz. Po restaurování se taková památka podobá nudné novostavbě. Zmizely poezie, nálada, malířský půvab a výsledek této často s velikými náklady spojené restaurace není zachování, ale znetvoření a zničení. Takováto restaurování, která jsou často svěřena s pobuřující lehkomyslností nepovolaným rukám a jimž padly za obět nespočetné staré památky, se musí všude a co nejrozhodněji potírat.

To však neznamená - jak se někdy namítá -, že se mají kostely proměnit v muzea. Stará umělecká díla pro nás znamenají nesrovnatelně více než jen muzejní předměty. Mají všude zkrášlovat život a již proto je nutné, aby zůstala v trvalé souvislosti s životem a aby nebyla považována za nějaký brak a aby s nimi nebylo jednáno jako s něčím odtrženým od současnosti. Proto mají a musí být všechny záměry na obnovu ověřeny, zda jsou nutné, jestliže nechceme zbavit umělecká díla jejich původního určení. Jak daleko se při tom dá jít, to musí být přenecháno rozhodnutí k tomu povoláných orgánů. Jako všeobecná zásada ale může ovšem platit, že restaurování nesmí být nikdy samoúčelem, nýbrž že znamená jenom prostředek k zajištění památek v jejich stavu a v jejich účinu a v jejich pietním zachování pro následující pokolení.