Putování stopem z Rjukanu do Osla.
Deník:
STOPAŘOVY ZÁPISKY NA CESTĚ NORSKEM
ÚTERÝ V Rjukanu jsme se konečně shodli na tom, že budeme postupně cestovat až do Osla – autostopem. Po krátké návštěvě obsluhy pumpy Shell, kde mi prodavačka ochotně předložila mapy a popsala nejkratší možnou z cest do metropole, zamířili jsme poté oba k turistickým informacím. Do začátku jsme na cestu potřebovali mapu přinejmenším okolí Rjukanu. Procházeli jsme rjukanskou hlavní třídou a naše lepkavým potem oblepená těla způsobená úmorným vedrem jsme „zchladili“ coca-colou. Takže slepení jsme byli nejen zvenčí. Fuj! Zastavili jsme se až před růžově obarveným evangelickým kostelíkem na kraji města, kde jsem otevřel sešítek na stránce s nápisem „Notodden“ a v ruce levé jej držel tak, aby byl řidičům velmi čitelně k přečtení, a pravou rukou měl jsem sevřenou pěst s palcem nahoře, aby bylo naprosto všem jasné o co ty vlastně kráčí – o stopování. Musím se přiznat, že do prvního zastavení kolem jedoucího auta jsem se cítil docela trapně. Navíc při našem štěstí, kde se vzal tu se vzal místní opilec a samozřejmě si musel všimnout dvou kluků u silnice a samozřejmě musel přijít k nám. Vydával nějaké zvuky a Pavel mi pak po jeho odchodu sdělil, že se dotknul jeho trička. Netroufám si posoudit, pro koho to byl větší šok, neboť trička obou aktérů by směle mohla konkurovat o první místo v soutěži o nejhnusněji vyznívající a nejsmradlavější tričko. O sobě ani nemluvě. Konečně se na nás usmálo štěstí, opilec zmizel v nejbližší postranní uličce a my, tedy vlastně já, stopnul k Pavlovu údivu auto. Nebyl to sice mercedes ani limuzína, jak jsme toužebně očekávali, ale hlavně, že někdo zastavil. Samozřejmě jsme v prvním okamžiku nevěřili, že zastavil kvůli nám, ovšem skutečnost byla pravdou.
Z pootevřených dvířek auta na nás vykouknul chlápek a zeptal se poněkud nesměle, zda-li chceme jet. Na nic jsme nečekali a rvali bágly ověnčené částmi stanu do kufru. Bohužel se tam nevešly, což nás přivádělo do rozpaků – první auto a my se nevejdeme! Ale řidič byl nesmírně ochoten nám pomoci, takže sklopil zadní sedadlo a bágly se tam bez překážek vešly a mohli jsme v klidu nasednout. Rjukan s přibývajícími kilometry zůstával za námi, až nám zmizel z dohledu. Anžto byl naším cílem Notodden, mohl nás řidič, jinak původem Holanďan, dovézt pouze k hlavní křižovatce, odkud jsme si již opět museli pomoci sami. Křižovatka, toto rozcestí, položené na malebně krásném místě u jezera obklopeného zalesněnými kopci, nás okouzlilo hned prvním pohledem.
Bylo pár minut po šesté hodině večerní, kdy jsme se rozhodli ještě zkusit štěstí u silnice a pokusit se dostat dál. Marně jsme celý večer mávali s cedulkou po kolem jedoucích autech a marně mávali palcem kyvadlově nahoru a dolů. Situaci navíc zkomplikovala skutečnost, že interval mezi každým autem se s přibývajícím časem prodlužoval až na jedno auto za 15-20 minut. Šance na zastavení auta klesaly s dalšími minutami k nule stejně rychle jako naše nadšení. Ještě jsme vydrželi k desáté hodině večerní a poté tuto činnost pověsili na hřebík. Kousek za silnicí u jezera bylo příhodné místo pro náš stan. Kemp na druhé straně silnice jsme naprosto ignorovali. Bylo nám to v tuto chvíli úplně jedno. Stavění stanu, které již zdařile ovládáme a směle bychom mohli konkurovat stavebním počinům Mr. Hrocha, nám znepříjemnili místní komáři. A není pochyb, že široko daleko nebyl nikdo pro ně lepším zákuskem, než dva zpocení a smradlaví stopaři. Ale stan byl i přes tato úzkalí postaven a my mohli, myslím že zaslouženě, ulehnout.
Škoda, že bylo venku pořád světlo, po dlouhém vyčkávání na spánek jsme někdy v noci (stále při světle) omdleli. Ještě si dovolím malou poznámku – k večeři se podával tuňák a čokoláda, pro někoho smrtící kombinace na dlouhý pobyt na toaletě, ovšem my jej přestáli bez následků. Bylo nám dobře.
STŘEDA Nový den nás uvítal citelným chladem, za to však krásným sluncem prostřeným pohledem na jezerní údolí. Bylo po sedmé hodině ranní, když jsme sbalili stan a nastoupili s bojovným nadšením na kraj silnice, připraveni dostat se do Notoddenu i kdybychom měli zastavit auto vlastními těly. Stoupající slunce nad zelené pahorky zvěstovalo důležitou bitvu, stáli tu proti sobě v menšině dva nově upečení stopaři a v početní převaze řidiči automobilů. Stačilo chytit jednoho z nich a bitva byla vyhraná. Slovy lehce popsaná situace, ale kdo tam nestál, ten neví a nezná. Slunko spalolovalo silnici, blížilo se poledne, ale auta nás přehlížela, míjela naše smažící se těla v ožehavých mukách svítícího dopoledního slunce nad námi. Norové, potomci statečných a bájeslovných Vikingů, neměli pro dva cestovale ani špetku slitování. Pravděpodobně v tom hrál hlavní roli fakt, že jsme nestopovali na moři. Ale kdo ví, nikdo z nás do hlavy řidičů neviděl. Obecně v nás vzplanul pocit, že Norové zkrátka a dobře dvěma osmahlým chlapíkům u silnice nevěří, včetně jejich nápisu na dvoulistu, který jak se zdálo, postupujícím časem na slunci blednul do ztracena.
Řidiči svou neochotu nás svézt projevovali rozličnými způsoby grimas a gest. Výraz tzv. čumícího blba měli hlavně staří Norové, kteří pravděpodobně nikdy za celý život nespatřili ani jediného stopaře, takže přímý pohled je musel bodat do očí více než přímé slunce. Dalšími byli řidiči vtipálci, nebo chcete-li šašci, co se hloupě smáli na celé kolo. I to jsme byli ochotni přehlížet, protože naše situace nebyla zrovna růžová a nikdo z nás nepochyboval o tom, že tohle byl jediný způsob, jak se odtud dostat. V nouzi největší mi nedělalo potíže snažit se zastavit i hodně rozjetý kamión, jehož řidič za volantem pouze prohodil rukama a v rozvířeném prachu kolem nás jsme mohli ne zrovna ostře sledovat ujíždějící vůz do dáli. Bože, učiň zázrak, řekl jsem a kleknul na kraj silnice.
Je těžké posoudit, zda se jednalo o náhodu vyplývající z děje (Pavlova teorie) a nebo o Boží zázrak (Moje teorie), nicméně oba jsme mohli jasně a zřetelně vidět, že po půl hodině po mém nouzovém aktu, zastavilo auto při kraji silnice a z vozu vystoupili dva chlápci, na první pohled středního věku a postavami dobře stavění, kteří byli ochotni nás naložit. Jejich vůz byl prostorný a jak se dalo poznat z jejich vybavení uvnitř auta, byli to sportovní rybáři vracející se z lovu a mířící do Osla.
Jízda s těmito chlapíky byla dobrodružná a napínavá, neboť nás hlodalo podezření, že položené pruty, návnady na ryby a plastový Mickey Mouse na okně, jsou jenom zástěrkou dvou sériových vrahů bezbraných stopařů. Naše obavy se umocnily v momentě, kdy zastavili uprostřed silnice a řka, že bychom se mohli podívat na vodopády. Když jsme tak pěšky kráčeli, napadlo mne jen tak ze slušnosti a aby nevázla řeč zeptat se spolujezdce ve žlutém tričku, odkud že vlastně pochází. Dostalo se mi strohé odpovědi, „Z jihu“. Tedy začínal jsem mít bobky u zadku, to vám povím. Byli jsme uprostřed neznámé krajiny, na neznámé silnici, u vodopádů sice velikých, ale o to s hrůzněji umocněným strachem z brzkého konce. Když muž ve žlutém tričku, který pocházel z jihu, našel v křoví starý zrezivělý řetěz a počal s ním mlátit o zem jako zuřivý gladiátor před začátkem zápasu na život a na smrt v římské aréně, přesvědčil i tolik bojácného Pavla o jistojistém konci, že jeho tvář výrazně pobledla a stál na místě jako solný sloup. Pro mne se zastavil čas, vteřina trvala jako celý rok. Bezčasí odehnal teprve řidič, kterému přišlo právě na tomto místě velice důležité mi vysvětlovat složitý proces padání vody v takovém důmyslném systému, jako je vodopád. Z jeho slov jsem toho tolik nepochopil, ale z posunků a gest mi vyšlo něco v tom smyslu, že když v bodu A se zřídím do divoce rozvířené vody, vyplavu ze dna na hladinu v bodu B, který se nacházel asi deset metrů od prvního bodu. Jemu to přišlo velmi zábavné, když mi to s úsměvem ve tváři vysvětloval, ale mně pro tuto chvíli ani tak ne. Pořád jsme pozorovali řetěz a chlapíka, který jej držel, zda-li se náhodou nechystá k rozhodujícímu činu.Ten se pro naše štěstí nekonal a všichni jsme mířili zpět k vozu. Trochu jsme se uklidnili a s ubíhající krajinou se naše obavy v čirém pohledu krajinou zcela rozplynuly.
Nebylo možné odmítnout další zastávku a to u nejslavnější památky kraje a možná i celého Norska – Heddalu. Pro nezasvěcené je to kostel z počátku třináctého století a celý dřevěný, doslova posetý starou vikingskou kulturou prodchnutou křesťanským duchem starého Západu a je tak jedinečnou ukázkou spojení dvou vzdálených světů.
Heddal, obklopený starým hřbitovem, bohužel nebylo možné navštívit i zevnitř. Škoda. Brzy jsme mířili do Notoddenu, který byl vzdálen již pouhých pár kilometrů. U centra před pumpou nás vysadili, na památku učinili vzpomínkové foto a rozloučili se. Byli jsme v Notoddenu, těžko uvěřitelné, ale bylo tomu tak. Unavení dlouhou cestou a psychickým vypětím, spočinuli jsme s báglama u centra na lavičkách a z lehka podřimovali a já se v touze po sdělení zážitků věnoval jak psaní těchto řádků, tak i přípravě nápisu našeho druhotného cíle na cestě do Osla, do Kongsbergu. Slunné město Notodden nás přes nesnáze, která jsme kvůli němu prožili, nikterak výrazně neoslovilo. Centrum městečka tvořila dlouhá hlavní silnice, jejíž dominantou bylo nákupní centrum s kinem a divadlem v jednom balíku. Došli jsme tedy alespoň k většímu parku s kostelem a tam se na nějakou dobu ukryli před slunečními paprsky pod bujnými korunami starých javorů. Jak tak ubíhal čas a my leželi na roztažených karimatkách v trávě, docházeli jsme postupně k přesvědčení, že jsme raději měli jet rovnou do Kongsbergu.
Tato myšlenka byla tak aktuální, že nás povzbudila k dalšímu rozhodujícímu kroku, sbalili jsme věci a hledali silnici směrem na Kongsberg. Po jednom marném pokusu najít příhodné místo, museli jsme sestoupit zpět do centra a posléze k pumpě a trochu zpátky, kde bylo konečně vhodné místo ke stopování. Ještě při tomto pochodu jsem zaskočil do jednoho marketu zakoupit chléb a vodu, tzv. poutnickou stravu. K dokonání díla už mi zbývali jenom hůl a Písmo svaté.
Pokladna v marketu mne přivedla do rozpaků, když můj obnos za chléb a vodu strčil pokladní do jekéhosi přístroje, který bankovku „spolknul“ a na druhé straně u mne jiný přístroj „vyplivnul“ drobné. Zjevně Norové nestojí o fyzický kontakt se zákazníky a v případě tohoto snědého pokladního jsem o to ani tak usilovně nestál. Jak jsem již psal výše, našli jsme příhodné místo na kraji silnice, kde k našemu udivení byla informační turistická budka, dalo by se říci, s toaletou. Cestu tam jsem si zpestřoval ulamováním kousků chlebu a jejich žvýkáním jsem vytáčel Pavla tak silně, že by byla veliká škoda v tom přestávat. Ale to jsem odbočil a vrátím se ke stanovišti. Tedy byl to přímo luxusní startovní bod, o němž se nám ani nezdálo. Nalistoval jsem tedy stránku s nápisem Kongsberg a začal stopovat.
Než sluncem vyprahlý Pavel vůbec stačil doplnit životadárnou vodu do flašek a namíchat tang, kdosi za našimi zády zapískal. Ze stínu budky za námi se vynořila postava ženy, mávající na nás. Byl to sen? Fatamorgána? Ne. Byla to ryzí skutečnost, z počátečního překvapení jsme popadli batohy a hrnuli se k ní jak vyhladovělí divocí psi k lehké kořisti. Chtěli jsme do Kongsbergu a tam se také zpočátku jelo, ovšem náš příběh, který jsme se snažili pohledné řidičce osvětlit ji přivedl na nápad, že nás doveze až do Osla. Ostatně dle jejího mínění v Kongsbergu nic zajímavého k vidění není. Vyměnil jsem s Pavlem několik tázavých pohledů a těžko jsme každý ve tváři toho druhého mohli vyčíst, co na to říká. Tedy museli jsme se shodnout slovně – přehodnotili jsme plán a rozhodli se jet do Osla.
Diskuse byla v plném proudu, během níž jsme na nedostatek anglické slovní zásoby upadávali mnohdy do rozpaků a beznaděje. Byl to pro nás hořký pohled do zrcadla, v němž jsme viděli naši omezenost v komunikaci. Jedině tak mohl vzniknout omyl, kdy řidička pochopila naše vyprávění v tom smyslu, že naše cestování trvalo již sedmým rokem a začalo původně z Ukrajiny. To na mém sebevědomí nic nepřidalo a ani Pavel si nebyl tolik jistý v tom, co říkal, ale byl si alespoň jistý v tom, co slyšel. Vyprávěla nám a to nás překvapilo, že v Norsku je populární náš seriál Kutilové, s hlavními hrdiny Patem & Matem a že tyto dvě postavičky zná každý z Norů. A jako důkaz nám pobrukovala ústřední melodii seriálu. Dalším probíraným tématem bylo pivo, taky ožehavé téma o dobré chuti českého piva. Jízda tedy plynula dál a den se schyloval k pozdnímu večeru, když vůz projížděl Oslem k vyhlídkové restauraci Ekeberg, stojící osaměle na kopci, kde nás hodlala vysadit. Jednak byl odtud nádherný pohled na Oslo za soumraku a jednak se zdálo, že zde snáze najdeme příhodné místo k postavení stanu. Byl to náš splněný sen – byli jsme v Oslu.
A tam na tom kopci s pohledem na město ponořující se šouravým tempem do bílé noci s pohledem na slunce mizící za daleké pahorky, právě tam na malé lavičce jsem psal tyto řádky. Den se chýlil ke svému konci, my unavení jsme vyšli hledat místo k utáboření a zítřek byl ve hvězdách.
Příhodné místo pro stan na sebe nedalo dlouze čekat a protože se nás celou dobu drželo štěstí, i tentokrát stálo při nás a my našli vhodné místo v parku, kde v tu dobu již nikdo nepobýval a na kraji tohoto parku jsme vystavěli stan. Zalehli jsme a okamžitě usnuli.
ČTVRTEK Abychom předešli případným konfliktům s vyhláškami města, o nichž jsme neměli vůbec šajnu, vstali jsme již po sedmé hodině ranní, sbalili stan a dopoledne jsme ještě vyplnili odpočinkovým dýchánkem na sluníčku. Když se blížilo k poledni, hodili jsme bágly na záda a vyrazili z kopce dolů do města. Foťák byl ready. Již před cestou do Norska jsem jej psychicky připravil na to, že bude makat jako šroub, jinak ho vyměním. Sestupováním s kopce jsme nabrali pocitu, že nám bágly přes noc nějakým neznámým způsobem ztěžkly a dostavovali se stavy těsně před tím, než člověk takové závaží zahodí. I Pavel, do jehož rozhořčené tváře jsem se zahleděl, zjevně nepřekypoval výbornou náladou. Dostavilo se i pocení.
Od těžkých batohů jsme si museli odpočinout a tak hned ve čtvrti zvaná Gamlebyen, kde naší pozornosti neuniknul zvláštně vypadající starý hřbitov se štíhlými náhrobky zdvihajícími se k nebi jako starobylé menhiry zašlých časů a kde několik desítek kroků rozkládal se zelený park s odhalenými základy zašlého františkánského kláštera (zal. 1291), a právě v těchto místech jsme položili bágly ze zad a uvelebili se na odhalených šedočerných kamanech. Myslím, že jistě chápete, že archeologické nálezy byly pastvou pro mé oči. A Pavel věnoval veškerý čas, když mou pozornost upoutaly základy ambitu (křížové chodby) s rajskou zahradou, hledění do země, jako by přemítal o tom, zda-li má po mně hodit kamenem teď a nebo až později. Naše cesta, provázená užaslými pohledy ostatních chodců, pokračovala dále ulicí Oslo gate ke křižovatce s ulicí Schweigaards gate, jež se pak táhne přímo k centru.
Autobusové nádraží disponuje chytrými skříňkami k ukládání bagáže, a protože jsme chytří hoši, využili jsme jedné z nich k uložení našich předrahých batohů. Jak jsme je tak vtěsnávali do malé tmavé komory, kam právem batohy patřily, probleskla mi hlavou slastná myšlenka, že by stálo za to zbavit se klíče od zamčené skříňky a do smrti se ke skříňce číslo 144 nehlásit. Neobtěžkáni kilovými závažími jsme chvilkama jako by nadnášeli, a tak jsme dolevitovali až k turistickým informacím, kde jsme získali mapu metropole a při té příležitosti i seznam hostelů, který o pár minut později dlel v koši s odpadkama. Vyzbrojeni mapou a flaškou vody, vykročili jsme do ulic města, za poznáváním jeho ducha, kultury a folklóru. Těžce nás bodala do očí skutečnost, že více než z norské tradice poznáme v Oslu tradice národů Blízkého východu. Nebylo místa u fontán, kde by se v odpoledním slunci nenacházela skupinka Arabů nebo Turků, nebo zpod stromů v parcích neodpočívali v trávě Sikhové z Pandžábu s jejich charakteristickými turbany či snad potulní beduíni hrající na své tradiční píšťaly a doufající, že v jeho čepici zařinčí hozená mince. Inu v některých okamžicích a se špetkou fantasie si návštěvník může připadat jako by se procházel ulicemi Istanbulu. Ovšem i tato mnohotvárnost bývá příznačná právě i pro takové přístavní město jakým je i Oslo.
Bylo mým velikým přáním spatřit katedrálu, která však byla pro mé veliké zklamání pod lešením a do posledního kousku zdiva obalená igelitem. Směřovali jsme tedy dále pomalu ke královskému paláci a během chůze nám více a více ubývalo sil, až jsme zcela vysílení padli v parku do trávy s výhledem na královský palác. Jak jsem tak ležel v zelené trávě a pozoroval palác, dospěl jsem k přesvědčení, že se touto stavbou Norové příliš nepředvedli. Kdybych dům postavil do zástavby řadových domů v Praze, těžko bych v něm shledával cosi výjimečného. Jedině tak rozlehlý park obklopující palác mohl zdůraznit její skromné proporce, ale dost už kritiky a raději vám povím, kam směřovaly naše kroky od královského paláce.
Bylo přetěžké a vysilující přimět Pavla k tomu, jak je pro nás životně důležité spatřit kostel Uranienborg. Několik pádných argumentů, proč kostel vidět, jej přesvědčilo, avšak od té chvíle jsem si musel krýt záda. O to větší neskrývanou radostí mi dával najevo své rozhořčení nad mým geniálním nápadem, když kostel Uranienborg byl rovněž obležený lešením a igelitem. Vraceli jsme se k parku u královského paláce a rozhodli se poctit svou návštěvou historické muzeum.
Měl jsem obavy, že stráž u vrátnice bude mít dokonalý čich, aby dospěli k názoru, že my dva se do muzea nepodíváme. K našemu štěstí se žádný ze strážců nerozhodl nás očichávat, i když mastné nemyté vlasy musely být bystrým očím jistě trochu podezřelé. Vstup do muzea byl zdarma, což nás pochopitelně překvapilo, ale příjemně. Jak vám mohu správnými slovy vylíčit svou rozechvěle vzrušenou mysl při pohledu na expozici zasvěcenou středověkému umění! Probudila se ve mne touha to všechno fotit a zdokumentovat a když jsem dvou strážníku optal na svolení a získal jejich souhlas, jistě si dovedete barvitě představit, co pak následovalo (viz fotky). Pavel mé počínání nesl se značnou nelibostí, ale Pavel, ačkoliv si ho velice vážím, pro mne v danou chvíli jako by neexistoval. Chudák postával vždy vpředu, pokaždé několik kroků napřed a marně mne pobízel k větší rychlosti. Této expozici jsme, tedy mým přičiněním, věnovali většinu času a ostatní výstavy už prošli o něco „rychleji“. A tak jsme svěžím tempem proběhli výstavu Egypta, Dálného východu a antiky.
A tak následně, obohaceni kulturou od východu k západu, ocitli jsme se zpět na rozpálených ulicích mezi davy cizinců, jako by jich už v Praze nebylo dost, a ulicemi jsme se šourali k pobřeží a přístavu, kde podle našeho dobrého mínění mělo být příznivější ovzduší. Jak se tak naše kroky s přibývajícími minutami oslabovaly a šourání začalo obtěžovat i okolí, bylo na místě, abychom se ohlédli po nějakém osvěžení. Naštěstí v nouzi nejvyšší, vynořil se před námi přístav a kam oči dohlédly tam se na vlnách kymácela loď, malá i velká, zakotvená pevně u mola nebo zrovna vyplouvala z přístavu, hned vedle ní jiná právě připlouvala. Ohlédli jsme se vlevo a zahlédli nad všemi těmi loděmi a plachetnicemi tyčit se starobylou pevnost, Akerhus – ano, tak se jmenuje a chrání Oslo již od 13. století.
Vypravili jsme se podél přístavu až ke zdem pevnosti, prošli její branou a ocitli se v areálu a v místech, kde rostly vzrostlé javory, dosedli jsme pod jejich korunami do trávy a ztěžka vydechovali a v ten okamžik, již si nepamatuji kdo z nás to byl, naší pozornosti neunikla cedule s nápisem toalet. Bylo by čirým bláznovstvím nechopit se takové příležitosti a duchapřítomný Pavel se chopil láhve a už zmizel v útrobách toalet, odkud se vynořil s orosenou lahví plnou studené vody, do níž jsme vsypali tang a hrdlem prolévali tuto svěží šťávu. Když byla žízeň zažehnána, šlo se opět dále. Přístav je rozlehlý a prakticky se vine celým pobřežím města, takže u trajektů jsme se otočili a zamířili směrem k nádraží, kde jsme navštívili internetovou kavárnu, zbavili se tak drobných eur a nakoupili jsme něco k snědku. Tady se mi podařilo koupit dva chleby za 25 noků, o nichž jsem se ještě před pokladnou domníval, že jsou za 6 noků. Mrzutě jsem to zaplatil, ovšem pár metrů za pokladnou mi nahlodaná mysl nedovolovala jít s takovým smutným pořízením dál, otočil jsem se, vrátil se k pokladně a chleby za 50 noků vyreklamoval. Abych to shrnul, naší večeři tvořily dva chleby a balík špekáčků, tedy veliká večeře pro veliké jedlíky. Před spánkem nás dělila už jediná povinnost, dojít s báglama a hezky po svých zpátky na Ekeberg do našeho výběrového parku, což jsme snášeli sice s opodstatněnou nevolí, za to se nám potom příjemně usínalo.
Ovšem ještě před tím, než jsme opravdu ulehli, musel někdo z nás doplnit vodu, protože jsme ji veškerou stačili vypít do poslední kapky při výstupu na Ekeberg. Pavel tedy nastoupil na stráž stanu a já se vydal s flaškou do nedalekého kempu, ve večerním přítmí prošel plotem, pár lidiček na mně koukalo od karavanů, avšak usmál jsem se na ně, jako bych patřil k nim do rodiny a směle si vykračoval kempem a rozhlížel se po nějakých toaletách, sprchách nebo kuchyňkách. Cíl na sebe nedal čekat a měl jsem hned všechno po ruce. Využil jsem tedy i přítomnosti wc a víte co, ne? Z kempu jsem odešel zrovinka tak jako jsem tam přišel, vítězoslavně překročil plot a vrátil se za Pavlem, který mou vítěznou kampaň náležitě ocenil připitkem douškem vody, dle mého soudu snad i na mé zdraví. Šlo se spát.
PÁTEK K pátečnímu dni, i při těžkém přemáhání paměťových buněk, nemohu konstatovat nic, čím bych se já a nebo čím by se Pavel, zasloužil o to, aby stálo za to o tom tady napsat. Usmysleli jsme si totiž věnovat celý den poklidnému rozjímání a neopakovat nic z toho, co jsme činili v předchozích dnech, že jsme se trmáceli s batohama zpět dolů do města a místo toho zasvětili čas i sebe odpočinku v trávě, v prostředí nám tak blízkém, jakým byl náš stále zelený a sluncem ohřívaný park. Naše počínání v trávě zpestřovalo jedině otáčející se slunce nad námi, jež nutilo naše odpočinkové místo měnit pokaždé, když jsme se ze stínu vynořili na přímé slunce.
Tak jsme se točili společně se stíny přilehlých stromů až do večera, až slunce v poklidu mizelo za obzorem a na nebi se objevovaly jasné červánky, i tu se začali záhadně na trávě objevovat malé postavičky mluvící námi podivnou a neznámou řečí, tři postavy z jedné strany, další čtyři přicházeli ze strany opačné a tak se to opakovalo celou čtvrthodinu, během níž jsme se začali trochu obávat o své zdraví, do nejneočekávanějšího okamžiku, kdy jsme mohli na trávě před námi pozorovat fotbalový zápas srdnatých Arabů. O večerní program jsme měli postaráno a bylo celkem příjemné pozorovat, jak se mladí Arabové přou o platnosti padlého gólu a co chvíli jsem měl pocit, že za původce jejich smůly a neštěstí jsme z jejich strany označováni právě my. K mým uším sem tam doletěl pokřik „Alláh akbar!“. Jak se park pomalu nořil do hlubokého večera, narůstali obavy z přítomných mohemedánů, že tu s námi zůstanou přes noc a znemožní nám tak spánek k našemu neprospěchu. S nadšením jsme pak sledovali, jak opět mizí po malých skupinkách mezi stromy stejně jako když přicházeli a naše obavy tak odešly společně s nimi. Byli jsme opět jedinými svrchovanými panovníky zeleného parku a počali jsme svižně budovat svůj královský palác, který byl překvapivě také zelený.
SOBOTA Ráno nás přivítalo sluníčkem, zpěvem ptáků a přítomností ranních běžců, kteří nás pomalu museli považovat za nově usazené sousedy. Před námi byl dlouhý den, neboť jsme si předsevzali, že následnou noc prožijeme ve městě, abychom nezaspali a stihli nedělní autobus. Říkám si teď, hezky z domova z příjemně hřejivé židličky, jestli by bývalo nebylo lepší, kdybychom tehdy opět nevylezli na kopec. Ovšem nikdo z nás nemůže vidět do alternativních časů a nikdo nemůže vědět, jak by se naše osudy vyvíjeli dále. Stalo se to tak a na tom se nedá již nic změnit.
Dopoledne jsme věnovali sušení stanu a když už byl celý suchý, zabalili jsme zbytek věcí a sestoupili z kopce do města. Blížila se již dvanáctá hodina a batohy i se vším ostatním jsme opět uskladnili na nádraží do komory. A potom jsme mohli svobodně procházet ulicemi Osla sem a tam, jak se nám zlíbilo, až jsme Oslo pojali za své a ještě teď bych mohl kohokoliv dovést k místu jím určeném. Je libo zajít k centrální poště? Žádný strach, vím jak se tam co nejkratší cestou dostat. Přejete si navštívit královský palác a odtud se co nejdříve přiblížit před zdi galerie s moderním uměním? Následujte mé kroky!
Tady bych se rád pozastavil a zmínil se o naší návštěvě této galerie, jež byla velice krátká a hned vám také vysvětlím proč. Jistě víte, že pro moderní umění není v mém cítění vyhrazeno místo a nejspíše zklamu většinu čtenářů chmurným konstatováním, že s takto pojatou výstavu, jakou Norové předvedli v budově bývalé národní banky, se můžou jít vycpat. Přátelé, uvědomte si laskavě hranice, kde začíná a končí umění, které chápeme sice jako výsledek naší tvůrčí činnosti, ovšem nelze na tomto základě za umění označovat opravdu všechno, co naše zlaté ručičky stvoří. A když pak v již zmiňované galerii spočinou naše zraky na oprejskanou židli, ověnčenou zmuchlanými hadrami, starými fuseklemi a nemytými spoďárami, jak je jako nejnápaditější umělecký předmět osvětlován z pravé i levé strany a posazen na čestném místě uprostřed místnosti, jako by se jednalo o obsah prádelního koše opěvovaného Henrika Ibsena, nemohu si vysvětlit tuto smutnou skutečnost ne jinak, že spoďáry i fusekle Henrik Ibsen ještě za svého života s radostí galerii věnoval. Ostatní místnosti už neměli našim očím co nabídnout a proto soudím, že z veškeré výstavy celé galerie byla pro nás nejužitečnější návštěva tamních toalet. Jinak chápu, že všechno je otázkou vkusu a pohledu a můj pohled je právě takový.
Jak shrnout následující hodiny do souvislého odstavce, aniž bych byl nucen vyplnit řádkami celou stránku? Úkol zdánlivě jednoduchý a při bližším zkoumání ještě jednodušší. Prostě se šlo, kam nás nohy nesly a jaká vůně se přihnala k naším čichovým buňkám, nebo padla-li na křižovatce zelená vlevo, šlo se vlevo a opačně a tak dále. Jak jsem již říkal, centrum Osla máme v malíku. A co dál.
Když přišel večer, vyvstala starost kam ulehneme, avšak než jsme došli k nějakému přibližnému konceptu následujících hodin, stanuli jsme před kostelem svatého Olafa, jehož vyhřáté vysoké schody nám dobře posloužili na pár hodin k tomu, abychom se vůbec nemuseli někam dále trmácet. Bylo-li v Oslu místo, kde jsem hodlal přenocovat, bylo to právě zde na dlažbě před svatým Olafem. Pavel si tak večerní pohodu nepředstavoval a řka, že je mu neustálá zima, přiměl mne opustit toto krásné místo a donutit tak své těžce unavené nohy k dalšímu pochodu.
NEDĚLE Čekala nás dlouhá cesta nočním městem ke královskému paláci a trvalo nějakou chvíli, než jsme se z křivolakých uliček vymotali ven a ocitli se před palácem jako dva nešťastní tuláci. Uvelebili jsme se pod jezdeckou sochou, jejíž sokl byl od odpoledního slunce také příjemně vyhřátý. Pavel usnul velice záhy a já tam seděl, poslouchal hudbu a pozoroval noční život. Kolem druhé nebo třetí hodiny nás z nočního klidu, Pavla jistě ze spánku, vytrhnuli dva turisté a vyptávající se nás, co tady v tento čas děláme. Na to jsem jim odpověděl, že čekáme na autobus. Nevěřícně na nás koukali a když viděli, že více slov ze mne nedostanou, odkráčeli pryč. Pavel za nimi zvolal několik nemístných nadávek, že se opovážili ho v tak nekřesťanskou hodinu vůbec budit.
Po krátké rozpravě jsme došli k závěru, že bude lepší přesunout se k nádraží a tam v teple ulehnout do sedaček. Vyrazili jsme svěží chůzí, až jsem se podivoval, že jsme toho ještě po třetí hodině ranní vůbec schopní. Překvapením pro nás bylo, když jsme míjeli zahradní restaurace a fastfoody a obchody, které byly i v tuto dobu plné lidí, jako by bylo odpoledne a nikoliv noc. Za takových okolností jsme se cítili v davu bezpečněji, než kdybychom procházeli ztichlými a tmavými uličkami, kde by z každého tmavého kouta na nás číhalo nebezpečí. A tak nám cesta k nádraží utekla velice rychle, navíc Pavel, kterého zachvátila panika z toho, že musí nutně na toaletu, zrychlil kroky, aby nešťastnou náhodou nedoběhl pozdě. K mému údivu bylo nádraží zčásti otevřené i během noci, takže jsme se zchoulili na jediných volných sedačkách, kde Pavel okamžitě usnul a já, za poslechu hudby, koukal do stropu nebo na podlahu. V obou případech mi nebylo dopřáno spánku. Mezi pátou a šestou hodinou ranní, když se město probouzelo z nočního bujarého veselí, pokusil se probudit Pavla člen ochranky zacloumáním jeho tělem, ale ten se jako mrtvý ani nepohnul a když se o to ostraha pokusila ještě jednou, musel jsem se do celé věci vložit a Pavla probudit, protože bledý pán neměl ráno zrovna příjemnou náladu, což se dalo vyčíst z jeho kamenných rysů ve tváři a hlavně z přístupu k jinému ospalci, jehož násilím vyvedl ven z nádraží a znemožnil mu návrat zpět.
Byl čas akorát na snídani. Jelikož Pavel stále lehce podřimoval a sám jsem jel na nouzový režim, který postačoval akorát k tomu, abych došel zakoupit něco k jídlu a vrátil se nazpět, vydal jsem se tedy na krátkou obchůzku nádražními prostorami směrem k marketu Rimi, jenž pro mou nelibost v neděli rozhodně neměli v úmyslu otevírat. Znechuceně jsem se procházel kolem a hladově koukal přes mřížku. Cestou zpátky jsem míjel jiný obchod, kde právě otevřeli a tak mé oči okukovaly regály a hledaly pokrm za přijatelný peníz. Nic z toho, co jsem tam viděl, se cenově nevešlo do mých 30 noků, kromě mléčné čokolády. Tu jsem také zakoupil a o snídani bylo postaráno.
Autobus dorazil k nádraží ve stanovený čas a z něho vystoupila, na první pohled přísná s rezavými vlasy, stevardka s bločkem a nikoho z nastupujících cestujících nešetřila. Cizinky před námi téměř seřvala za bagáž navíc a vymámila z nich ještě příplatek. Nás si prohlédla od bot až k mastným vlasům, jako by nevěřila svým očím, co za individua hodlají nastoupit do žlutého autobusu. Nesměle jsem ze sebe vykoktal, protože jsem se jí bál, že máme ze čtvrtka rezervaci na dvě místa. Následovala otázka, ze kterého čtvrtka a zjevně se tázala na datum. Ježto jsem vůbec neměl ponětí, kolikátého bylo v den odjezdu, těžko jsem jí na otázku odpověděl. Listovala ve svém bločku a nemohla nás najít a napětí rostlo, podlamovala se mi kolena a na mém čele se objevily kapičky potu. Sláva! Našla nás tam. Odevzdali jsme bagáž, vystoupali po schůdcích do autobusu a na místě zanechali pouze kyselý puch.
Řidič nastartoval a my si za hluku běžících motorů jasně uvědomili, že pro nás tím končí dovolená. Ovšem oba jsme se těšili na to, jak se za jízdy konečně vyspíme. Opak byl však pravdou. V autobuse vysadila klimatizace a ještě, aby toho nebylo málo, kdosi zapnul topení. Mé podezření se obracelo na přísnou stevardku, která jistě takto trápila cestující, na něž svýma modrýma očima pohlížela jako na ubohá primitivní stvoření bez budoucnosti přibližně stejně, jako se já denně dívám v práci na turisty a svým způsobem jsem ji i chápal, ale o svém pracovním postižení jsem se jí nehodlal svěřit. Její ochota nosit kávu a čokoládu byla nahodilá a proto za celou cestu jsme vypili jenom dvě čokolády. Štěstím vůbec bylo, když se milostivě dostavila až k nám. Během jízdy jsme zažívali nepřekonatelné horko, naše nová trička, jež měla původně zabránit šíření smradu, nasála tak intenzívní puch, jaký svět necítil a jako smrt se plížila autobusem. Byly to hořké chvíle, vzájemně jsme cítili, že se tam už nedalo dýchat.
Vietnamka, která seděla po mé levici, si při nejbližší příležitosti odsedla a nedivil jsem se jí. Na jejím místě a na místě kohokoliv každého bych učinil totéž. Ale co může smraďoch dělat, než s mlčením sedět a dělat, jako by se ho celá záležitost vůbec netýkala? Využili jsme první přestávky a rychle vystoupili, na čerstvém vzduchu proschli a u pumpy zakoupili chlazenou colu a dva nanuky, abychom zchladili těla těsně před bodem varu. Na přilepených kalhotech k zadnici bylo cítit pronikavé nepříjemné vlhko. Bylo to peklo. Museli jsme, i přes svou velikou nechuť, nastoupit zpět do autobusu. Modrooká rezavá stevardka nás všechny popoháněla a kdyby měla po ruce bič, jistě by nejednou pročísnul vzduch. Dovnitř bando líná smradlavá! To jsem vnímal při pohledu do její kamenné tváře. Ovšem to už se odehrávalo v Německu.
Ještě se musím zmínit o plavbě trajektem, která předcházela minulé události. Stevardka nás vyháněla z autobusu, ovšem nikdo neměl námitky proti tomu, naopak na tuto chvíli všichni čekali a my samozřejmě taktéž. Opět jsme během stoupání po schodech cítili vlhko, vy víte kde, a opět jsme na palubě oschli. Využili jsme tentokrát příležitosti platby eurama a rozhodli se pro vydatnou svačinku. Náš hlad nás přivedl až do místnosti, kde se nabízela našim zrakům šťavnatá a dlouhá klobása s hromadou hranolek a kupy kečupu, to vše i s pytlíčkem soli, bratru, za šest euro. No nekupte to, když je to takhle levný! To byla žranice, po nějaké době jsem se konečně cítil jako příslušník střední vrstvy a ne jako smrdutý vagus. Ale smrděli jsme i tak, to bylo všem zřejmé.
PONDĚLÍ Jízda se pak střídavě skládala z čekání na nedostavující se spánek a z čekání na východ slunce, až jsem po mnoha uplynulých hodinách dospěl k ospalému přesvědčení, že se prospím až doma v posteli. Ačkoliv předchozí noc jsem taktéž nezamhouřil oči, spánek jako by se mi žertem vyhýbal. Z autobusu jsme se ospalí a otupělí vypotáceli na Florenckém autobusovém nádraží po šesté hodině ranní a zamířili do metra. Když jsme zasmradili celý vagón, vystoupili jsme na Pankráci a mířili k domovu. Na křižovatce před poštou zastavilo auto, otevřeli se dveře a z nich vykukovaly opité Ukrajinky a s jejich přízvukem se mne česky ptali na cestu do Braníka. Po krátkém omráčení a probuzení jsem ze sebe vyhrnukl něco jako „rovně“ a ukazoval jsem na ulici Budějovickou. Ukrajinky zabouchly dveře a rozjely se po silnici, na níž dost těžko zvládali směr. U pošty jsme si významně potřásli svýma geniálníma pravicema a rozešli se každý zvlášť domů.
A tím skončila naše cesta, ve zdraví se oba navrátivší do našich domovů a šťastní, že všechno nakonec dobře dopadlo. Nechť stínem světa na našich budoucích cestách dopadá jasné světlo!