Podoli I. u Pisku 2k4 2k5 2k7

Kdo: Pavel, Honza, Petr, Tomáš, Ali, Vandal, Noup (každý tak nějak, jak se mu chtělo jet)

Kam: kemp v Podolí I. (taková malá zadel u města Písek)

Jak již název sekce napovídá, byla to periodicky se opakující akce, která se vždy konala v jarní-letní-podzimní sezóně. Rozumějte tomu tak, že jsme jeli, když byl přítomen Noup, coby kuchař a naše jediná spojka s ředitelstvím kempu, které nás po několika návštěvách vůbec nemělo rádo. Tak se stalo, že když si tam přes prázdniny přividělával, nasedli jsme do auta a přijuchali za ním, abychom se podívali po krásách naší země a zároveň oslavili naše opětovné setkání.

V prvním řádku jsem správně zmínil, že každý jezdil, jak mohl, či jak se mu chtělo. Tak například první ročník se konal beze mne a Vandala. Pak jsem se připojil já a jestli mne paměť neklame, tak Vandal nás poctil svojí přítomností pouze jednou. Nechtěl bych mu křivdit, ale vězte, že to byly akce tak náročné, že nějaké detaily se mohou vytratit z paměti.

Tak jsme se přesunuli od obecných informací k něčemu kokrétnímu. A ono ejhle! Já nějak nevím, jak mám začít a co si můžu dovolit všechno popsat. Začněme od toho nejjednoduššího a tím je popis prostředí, to asi uškodí nejméně. Kemp se nachází v hlubokém lese mezi vesničkami Jetětice a Podolí I. Jak je to schováno v lese, má to nespornou výhodu a to tu, že nikoho nerušíte. Hlavně tedy v noci. Kemp samotný se skládá z hlavních dvou budov, které jsou ubytko pro ředitelství, kuchyň, hospůdka a taková společenská místnost. Krom hajzlíků jsou to jediné zděné budovy v širokém okolí. Pak začíná mnoho dřevěných chatek, každá pro tak 8 lidí. Toto všechno jest přístupno malou příjezdovou cestičkou, která se vine okolo humusného rybníku, ze kterého musí každý večer vylézat mutanti.

Naše návštěvy byly relativně prozaické a takové přímočaré. V pátek odpoledne jsme vyjeli, dojezd byl zhruba za tmy (dle roční doby, kdy se jelo). Dali jsme si večeři, pokecali, zahráli pár písniček na jukebox, jednu či více partiček šipek a šlo se na chajdu. Zde jsme se ubytovali, vytáhli rádio a nechali vyhrávat naši skvělou muziku. Když už jsme byli dosti unaveni, odcházeli jsme postupně spát. Sobotní ráno bylo vždy pomalé a než jsme se všichni tak nějak vyškrábali na nohy, bylo už poledne. Tudíž se šlo na oběd. Noup hezky uvařil a my se nadlábli. Poté jsme se trošku prošli po okolí (rozumějte kolem hlavních budov zpět do chajdy), kde jsme se oddávali hraní karet a podobné hazardérské činnosti. To až do doby, kdy se podávala večeře. Opět jsme se nažrali a šli si zahrát kulečník, pingpong či fotbálek. Jednou jsme dokonce při odpoledni vytáhli kopací míč a šel se hrát nohejbal na místní hřišťátko. Kdyby z toho byly fotky, mnoho lidí by se mohlo potrhat smíchy. Inu a tak plynul večer a my se opět ukládali spát s pomyšlením, že v neděli již zábava končí a my se vracíme domů. I jsme pak vstali, zaplatili útratu a jelo se. Ještě jsme zamávali Noupovi na rozloučenou a už jsme zmizeli zpět do Prahy (někdo do Liberce).

Takhle to zní velice pěkně, když to tak člověk podá. Co bychom se za to styděli, každá ta aktivita byla podložena nějakým tím pivkem či něčím trošku tvrdším. Samozřejmě ale v míře slušnosti a gentlemanství!! Jak jinak,že?

Co se týče některých významných momentů, vyhradím na ně speciální odstavec, pač jich bylo více.

Nejprve jídlo a ředitelství. Když jsem tam přijel poprvé, bylo to mimo sezonu, dostali jsme porce vždy velké. Dávali jsme si tam standardně smažák s hranolkama a někdy i ten gulášek. Jak jsme tam ale byli po několikáté, hezky nám porce zkrouhli. Třeba na tom smažáku bylo vidět, že na váhu by se musel hodně snažit a šmudlat si tam strouhanku, aby to doplnil na uvedenou gramáž. Inu což, v každé hospodě se nějak šmelí. To by ani tak nevadilo. Horší to bylo s vedením. My jsme byli taková rozverná a nespoutaná skupinka, že jsme se nebáli projevit své emoce. Bohužel někomu vadilo, že jsme je projevovali i třeba ve dvě hodiny ráno, ve tři i ve čtyři. To je poněkud dráždilo a tak nám to osladili vždy při odjezdu. Ta hlavní a nejstarší baba měla kecy a šla se vždy podívat, jestli jsme způsobně vytřeli a uklidili po sobě chajdu. Jednou nás sprdla, že to máme přetřít ještě jednou. Když jsme si z toho nic nedělali a byli v pohodě, rozhodli se nás odsunout naprosto do prčic - na konec kempu. To bylo v době, kdy tam byl s námi přítomen i nějakej kemp malejch harantů. Tak jsme nemohli prý rušit nikoho.

Dalším významným bodem byla společenská místnost, coby naše odpolední a večerní působiště. Zde jsme hráli šipky, fotbálek, pingpong a billiard. Není možné opomenout ty stokoruny, co se naházely do jukeboxu, když jsme vyhrávali ty nejpotrhlejší písničky. Ani to nám nepřidalo k dobrému hodnocení u vedení.

Třetím, a dovolil bych si říci, že nejdůležitějším, momentem byly účty. Když jsme se v neděli nějak probrali a šli zkoumat, cože to po nás budou chtít platit, vždy jsme se setkali zhruba se čtyřmístnou částkou - a to upozorňuji, že jsme platili každý zvlášť! Bohužel jsme zjistili, že nám vedení kvůli naší image trochu připisuje čárky na účet, věda, že nám to vadit nebude a nevšimneme si toho. Všimli jsme si a od té doby jsme si přivezli vlastní pití. Tedy ne všechno, ale podstatnou část.

Myslím, že tyto víkendy zůstanou neodmazatelně zapsané do historie tohoto uskupení a budeme ještě rádi vzpomínat, jak se asi mají tamti kdesi v jižních Čechách.


Tomáš