III. Rozsah památkové ochrany

Tato nová hodnota, kterou získala stará umělecká díla pro celý náš život, propůjčuje ochraně památek obecný význam. Spočívá netoliko ve snaze chránit umění a vědu, nýbrž je zároveň z hlediska obecných potřeb lidu tak důležitá, jako péče o školství. (Vyobr. 50-55, 74-79, 82-85).

Z řečeného však také vyplývá, že se památková ochrana nemůže omezit jen na několik vynikajících uměleckých děl, nýbrž že musí obsáhnout všechno, co může být považováno ve výše uvedeném smyslu za společný umělecký majetek. A tyto drobné památky vyžadují často větší ochranu než ty významné. Sotva by byl kdo tak pošetilý, aby chtěl zničit Dúrerovy či Tizianovy malby nebo navrhnout zboření Svatoštěpánského dómu ve Vídni. A přece je všude ohroženo to, co není stokrát zobrazeno v příručkách dějin umění a co Vídní opatřeno hvězdičkou v cestovních průvodcích; a právě to potřebuje ochranu, protože to ve svém okruhu nepůsobí méně zušlechťujícně a nenahraditelně jako světově proslulá umělecká díla.

Tak jako nemůže být ochrana památek omezena jen na slavná umělecká díla, nesmí být také zúžena jen na ten nebo onen sloh. Když se v uplynulém století začali horlivěji zabývat starým uměním, řídi--li se při tom obyčejně jednostrannou zálibou pro ten nebo onen sloh, který vlivem právě v té době platného uměleckého směru byl prohlášen za jedině oprávněný. Tak byli ctitelé klasicismu, gotiky, renesance, kteří za jedině pravý a krásný sloh prohlašovali antiku, gotiku, renesanci. Tato jednostrannost umělců a spisovatelů uměleckých děl byla ale ve dvojím směru velmi neblahá pro památkovou péči. Jednak se nezůstalo jen při zálibě pro nějaký určitý sloh, nýbrž současně se zatracoval každý další jako pomýlenost a nevkus. Obzvláště barokní sloh jako nejmladší z historických slohů a jako ten, od nějž se odvrátili, aby se vrátili k formám dřívějších uměleckých období, byl skoro všeobecně odsuzován, což mělo za následek, že barokní umělecké památky byly vyloučeny z památkové ochrany jako domněle podřadné, ba dokonce bylo stanoveno jako umělecký požadavek jejich odstranění. A tomuto požadavku padlo za obět mnoho barokních budov, soch, obrazů.

Ještě osudnější byl druhý důsledek, který byl vyvozen z tohoto slohového dogmatismu. Poněvadž se za oprávněný považoval jenom určitý sloh, vysvětlovalo se, že u staveb, které vznikly postupně v různých dobách a byly dobudovávány nebo přestavovány nebo na jejichž výzdobě a zařízení se podílela různá období, musejí být odstraněny všechny pozdější přídatky a změny nerespektující onen původní sloh. Zvláště v církevním umění měl tento názor za následek největší škody. Neboť staré církevní stavby nebyly skoro nikdy slohově jednotné, poněvadž bud z praktických důvodů nebo ze snahy upravit je co nejvýstavněji si zachovaly většinou nový vzhled a novou výzdobu při ponechání starého jádra a tím se mnohonásobně staly jakoby zrcadlem umělecké tvorby mnohých generací a staletí. Toto se však označovalo jako zohyzdění a v nespočetných kostelích bylo rozbito nebo odstraněno vše, co neodpovídalo původnímu slohu stavby a bylo to nahrazeno napodobeninami v tomto slohu. Nejskvostnější a nejkrásnější oltáře, nejbohatší štukatury a malby byly obětovány tomuto falešnému principu, což je u nás v Rakousku zvláště politováníhodné, protože naše kostely obdržely svoji bohatou výzdobu ponejvíce v XVII. a v XVIII. století. Také stavební změny, k nimž došlo v kostelích v průběhu doby, se hleděly napravit v nesčetných případech pod heslem úsilí o slohovou jednotu a čistotu, zatím co se demolovaly přístavby z pozdějších dob a přestavěné části byly vyvedeny nově „v původním slohu“. Že se tím téměř vždycky způsobila starým stavbám nenahraditelná škoda, to se dnes chápe všeobecně, ale přesto takové snahy ještě docela nezmizely, zvláště u duchovenstva. Proto je nutno poukázat na to, jak chybné jsou předpoklady, o něž se tyto názory opírají.

Především je nesprávné ten nebo onen sloh považovat za jedině oprávněný, protože umění v jeho tisíciletém vývoji není možno posuzovat na základě všeobecně platné formulky, nýbrž musí být hodnoceno podle svých uměleckých záměrů a výsledků, které přirozeně byly rozdílné v různých dobách a v různých zemích. Umění by nebylo uměním, kdyby tvořilo svá díla podle receptu, jak chtěli proroci určitého slohu v minulém století. V souvislosti s novými potřebami a názory se umění vyvinulo jako jazyk a literatura a je bufl jenom libovolnou teorií nebo neodůvodněným předsudkem, když se hodnotí jen to, co se drží za hodná udržení, .ale všechno ostatní, ztělesnění uměleckého úsilí a uměleckých ideálů mnoha staletí se vysvětluje jako méněcenné a hodné zničení. Je to směšná neomalenost označovat umění, které vytvořilo třeba kostel sv. Karla Boromejského ve Vídni nebo klášterní kostel v Melku za daremné břídilství. A vůbec, když se obliba a všeobecný zájem věnuje více tomu nebo onomu slohu, pak z toho ještě vůbec nevyplývá právo odstranit všechno ostatní, poněvadž jiná doba to domněle nepozoruhodné může považovat za velmi cenné, jak už jsme to také zažili s díly barokního umění. Často se také dává přednost jednotlivým slohům z důvodů, které s uměleckou formou souvisejí méně než s jinými hledisky, ku příkladu se má gotický sloh za úchvatnější než barokní, což odporuje přece každému oprávnění, neboť barokní sloh byl spojen s největším rozkvětem náboženského života a zvláště v Rakousku souvisí dalece úžeji s dnešní církevní tradicí než středověká gotika vzniknuvši ve Francii.

Většina lidi, jimž staré památky skýtají radost a požitek, ví jen málo o starých slozích a když s hlubokým uchvácením pozorují podivuhodný starý kostel nebo velkolepý obraz starého města, sotva myslí na to, zda jednotlivé formy patří tomu nebo onomu slohu. Působeni starých památek na fantazii a mysl netkví v slohovém zákonu, ale je vyvoláno konkrétním jevem, který se skládá ze spojení obecných uměleckých forem s lokálními osobními svébytnostmi, s celým okolím a se vším, čím dějinný vývoj povýšil památku na charakteristický znak tohoto prostředí. Kostely nebo jiné budovy, ulice, náměstí, které si zachovaly a uchovaly během let umělecký charakter, narůstající pozvolně z různých slohových prvků, se rovnají oduševnělým bytostem a naopak ztrácejí všechno živoucí a přitažlivé a proměňují se v nudné knižní příklady, když se násilně slohově sjednocují.
Tak je ale nutno rozprostřít památkovou ochranu nejen na slohy minulosti, ale je třeba zachovat všude také lokální a historickou osobitost památek, které nejsme oprávněni korigovat podle nějakých pravidel, poněvadž takovým korigováním zpravidla zničíme právě to, co také propůjčuje příslušným památkám jejich nenahraditelnou cenu.