Silvestr

Kdo: Jana, Péťa, Zuzka, Petr, Pavel, Tomáš
Kdy: 30. 12. 2009 - 3. 1. 2010
Kam: Praha - Vrútky - Horní Harmanec - Králova studna - Ostredok - Ploská - Ružomberok - Praha

Bylo nebylo, přišel Silvestr. Každoroční tradiční koleje, které vymezují naše večerní řádění v hospůdce se všemi přáteli, byly prolomeny. Jak, ptáte se? Velice jednoduše, ve své podstatě, ale zároveň docela drsně, když nad tím nyní tak přemýšlím. Petr se Zuzkoupřišli s tím, že bychom nemuseli otravovat naše plíce a játra v zakouřené putice s půllitrem v ruce, ale mohli bychom udělat něco pro své zdraví - vyrazit do přírody, na hory.

Zprvu se mi tato myšlenka vůbec nelíbila. Přeci jenom mi stačilo naše prosincové putováni, kdy jsme promrzli a promokli. Jediná útěcha v takovém nečasu byla vidina rychlého návratu do teplého obydlí, kde nás očekávají milovaní bližní a přispěchají na pomoc s šálky grogu a jiného zahřívadla. Takto se dá docela hezky v zimě cestovat. Ale teď? Vydat se do mrazivých hor? Nikdy!

Jak se říká, nikdy neříkej, nikdy. Ano, opět se toto úsloví potvrdilo. I já jsem nakonec pookřál, přislíbil svoji účast a začal se i dokonce těšit. Netrvalo to však dlouho, jelikožpřed Vánoci, kdy se odehrávalo hlavní, první a poslední silné plánování cesty a výbavy, poklesla teplota hluboko pod -10 stupňů. V tu chvíli jsem si uvědomil, že nejsem zcela tak
dobře teple vybaven, jak bych asi měl být. Spacák maximálně do -3 a vidina probdělých nocí mne tedy vůbec nelákala.

Vše se v dobré obrátilo, výbava sehnána a 30. prosince jsme se sešli na Hlavním nádraží, zabydleli se v lehátkovém voze a ujížděli směr Vrútky. Rozbalili jsme klasickou sadu občerstvení. Někdo pivko, někdo vínko... přineslo se i vánoční cukroví, bagetky, prostě bašta. Někdy kolem jedné hodiny ráno jsme to zapíchli a chtěli se i trochu vyspat. Některým se to podařilovíce, některým méně. Ti, co spali úplně nahoře, u stropu, nadávali, proč ti, kterým je dole zima, zavírají okno, když oni chcípají vedrem. Inu, klasické problémy. Vyšli jsme z toho tak, že ani za použití lehátek jsme se moc nevyspali. Ale což...

Přestup ve Vrútkách, dojezd za noci do Horního Harmaňce byl krušný, zima se začínala hlásit. Na cílovém nádraží všude více jak 20 cm sněhu a my jsme si uvědomili, že nechatsněžnice doma, nebyl až tak dobrý nápad. Přesto jsme neohroženě vyrazili kupředu. Tedy předtím jsme se málem otočili a jeli domů, když si Petr málem zlomil na náledí nohu, ale to je zase jiná historie.

Na celý den byl plánován výstup až ke Králove studni, kde bude koliba, ve které se na noc ubytujeme. Bohužel nástup na trať byl pro mne krušný, nevyspán, všude mokro (pač v údoli začalo být po rozednění nad nulou a sníh začal tát)... To všechno způsobilo, že jsem byl nasejřen až k ošklivým výšinám.

Po výstupu na hřeben jsme se zastavili na grog, pivko a polévku v horském hotelu. Bohužel se naplnilo naše očekávání, že nevyspalí, utahaní a touto návštěvou rozehřátí jsme se měliopět odebrat do zimy a někde v kolibě se ubytovávat, se nám nebude chtít. Co si budeme povídat, fuj! Nebylo to vůbec příjemné. Tělo ztuhlé se nechtělo rozhýbávat, ale ten poslední kilometr jsme zvládli i tak.

Petr strašil, že uvnitř bude hromada lidí a možná se ani nevejdeme. Kdež... koliba byla plná, ale sněhu! Takže půl hodinky poté, co jsme došli na cílové místo, jsme orvali pár větviček a jali se vymetat všechen sníh ven, abychom si měli kam lehnout. Připraveni, ulehli jsme. Byly čtyři hodiny odpoledne a dali jsme si další čtyři hodinky na odpočinek,
abychom do půlnoci vůbec vydrželi. Vždyť není nic horšího, než čekat na půlnoc a vytuhnout chvíli předtím.

Po krátkém spánku jsme si udělali večeři, já osobně jsem si poprvé zkusil roztápění sněhu a pak se již jen slavilo. Povídali jsme, popíjeli, prostě pohoda. Jo, abych nezapomněl,
někteří lidé jsou natolik zmlsaní, že když nemají servírovanou večeři na talíři, ubrousek a sklenku vína, tak jídlem opovrhují a vyhazují jej ihned poté, co si dají první sousto.
Nicméně i takové členy máme rádi i přes jejich malé nedostatky.

Nadešla půlnoc, my, řádně zmrzlí, jsme vyběhli ven, připili si vodkou s džusem, zapálili prskavky, užili si -15 stupňů a šupajdá do chaloupky, kde jsme si museli postavit stany,
aby na nás v noci nesněžilo. A spali jsme do rána spánkem spravedlivých.

Prospali jsme se do růžova, nálada se značně povznesla a my se dali do klasických ranních úkonů. Mimojiné jsme na mrazu sušili mokré věci. Bohužel i stan, můj. Když jsem si po snídani šel čistit zuby a stan jsem neviděl stát tam, kam jsme jej postavili, polil mě studený pot, pakliže to v těch -10 mohl být pot ještě studenější.

Jelikož foukal vítr, milý stan se nám odporoučel do údolí. Naštěstí zase ne tak daleko, ale i přesto to byla solidní rozcvička. S Janou jsme se proběhli z kopce, pak zase do kopce, batohy na záda a už jsme utíkali po hřebeni.

Naše cesta se toho dne ubírala přes Križnou, Ostredok až do malé chajdy pod naposledy jmenovaným vrcholem. Jediné, co kazilo, alespoň dle mého názoru, atmosféru, byly všudypřítomné mraky. Ty se ale na pár hodin rozhodly rozestoupit a nám se otevřel nádherný výhled do dalekého kraje - Vysoké Tatry, Nízké Tatry. Prostě paráda. K tomu nám přifukoval vítr, teplota nárazově klesala a stoupala,sníh pod nohama krásně křupal... idylická atmosféra.

Po čtvrté hodině se opět velice brzy setmělo a my byli stále na cestě. Nyní jsme přešli Ostredok a potřebovali jsme sestoupit do údolí, do chajdy. Povedlo se nám to, ale pouze jenom zpola. Sestoupit, to šlo lehce. Bohužel najít chatu, to byl úkol o něco horší. Přeci jenom vůkol nás mlha, vidět bylo tak na 15 - 20 metrů a chata tím pádem nikde. Asi hodinu jsme bloudili, než jsme potkali partu Poláků, kteří nás ochotně dovedli až do kýženého cíle a to za použití turistické GPS.

Oddechli jsme si, ubytovali se, začali vařit večeři a vůbec byla taková správná pohoda. Jenom Pavel se nám vyznamenal, bylo totiž vidět, že v životě neuvařil ani párky, natož těstoviny z pytlíku.Poté, co mu všichni museli kontrolovat správný stav rozvařenosti/nerozvařenosti těstovin, byl všem pro smích. Péťa mu pak pověděla památnou větu:"Pavle, tebe se už stejně nikdo nebojí." To jej rozpálilo natolik, že začal držkovat a sliboval, že nám uvaří gulášek, na který jen tak nezapomeneme. A opravdu... nezapomeneme, páč jsme jej ani zatím neochutnali. A pouze jen ten nejvyšší ví, zda-li jestli někdy ochutnáme.Aby to nebylo oposlední jídlo, které kdy v životě sníme.

Potom už jenom do peřin a hezky ráno brzy vstávat, ať stihneme pochod za světla. Přes noc nás navštívili pouze nějací běžkaři, aspoň to Pavel tvrdil, že prý mu svítili baterkou do obličeje. Přeberte si to sami.

Třetí pochod nás zavedl přes Ploskou a Rakytov. Ploská byla naprosto bez problemů zdolána po chvíli útrpného stoupání. Mysleli jsme si, že to nejhorší máme za sebou. Tedy někteří si to mysleli, ti, jenž tu ještě nikdy nebyli. Pak ale přišel Rakytov!! Nevím, jak popis tohoto stoupáku popsat než-li:

Zima jak v pekle, vítr se do nás opíral s neutuchajícím nadšením, my promrzlí až na kost se dereme po svahu, který zdolat i v létě s batohem na zádech dá docela zabrat. Nyní, když jsme šlapali po vrstvě umrzléhosněhu, což vyvolávalo chvilkové skluzy zpět dolů, jsem měl chuť Petra zaškrtit. Po nekonečném čase jsme se dopajdali na vrchol, naprosto mrtví, ani jsme se neofotili a utíkali zase dolů.

A opět jsme narazili. Světla nám kvapem ubývalo, mlhy naopak přibývalo a my co? Nevěděli kudy kam. Tedy bylo samozřejmé, že z vrcholu jedině dolu, ale kudy tak, abychom natrefili na cestu? Nejlépe přímo, tak se to osvědčilo mnohokráte. Inu, abych to zkrátil. Po mnoha poradách, konzultacích s mapou, jsme se na cestu opravdu natrefili, ale tak o hodinku chůze dál, než jsme původně chtěli. Takže opět nad námi někdo držel ochrannou ruku a tu hodinu cesty nám ušetril, byli jsme totiž již na sestupové trase, kterou jsme chtěli zdolat až další den.

Ku našemu milému překvapení nebylo ještě zázraků konec. Když už jsme naprosto mrtví, mokří a prokřehlí chtěli stavět stany, přišli za náma lidičkové z vedlestojící chajdy, ať se jdeme utábořit k nim, že mají ještě místo. Neváhali jsme ani vteřinu a šup do tepla.

Když jsme se nějak zmátořili, zdvořile si se svými hostiteli, kteří se nakonec ukázali, že jsou též hosty v dané chajdě, pohovořili, šlo se brzy spát. Ráno jsme chtěli utíkat dolů do civilizace na bus, potažmo do Ružomberoku na vlak.

Cesta dolů nebyla až na setkání se skoro vlkem, zohnutí hůlek, pár držkopádů nikterak zajímavá. Úspěšně jsme dorazili na bus, dojeli do cílové stanice, která se zároveň stala opět startovní, nasedli do vlaku ahurá domů. To se psala neděle, 3. ledna 2010.

Putování bylo úspěšné, všichni jsme to ve zdraví přežili a určitě je na co vzpomínat při dalších Silvestrech u pivka a krbu.

Tomáš