Kdo: Jana, Honza, Zuzka, Petr, Pavel a Tomáš

Kam: tradičně přechod Středohoří -> Lovosice - vrchol Lovoš - zřícenina Opárno (první noční camp) - vrch Ostrý - Milešov - Milešovka - Kostomlaty - Bílina - domů


Tento rok se opět vrátili a šli skoro stejnou trasu jako minule. Aneb jak stojí v nadpisu - bylo jich více. Ano, minule jsme šli tři, tentokráte nás bylo šest. Což je docela úspěch, vezmeme-li to ze statistického hlediska. Není moc akcí, kde by bylo tolik lidí a to nás není zase tak mnoho, v naší maličké cestovní kanceláři.

Vyjíždělo se v pátek v podvečer vlakem směr Lovosice, tradiční to destinace do těchto končin. S sebou ve vlaku jsme měli vínko a kupodivu jsme jej většinu zkonzumovali již v kupé. Neseděli jsme sami, byli tam nějací obyčejní lidé, kteří z nás neměli velkou radost, poněvadž jsme dělali bordel. Ale někdy se taky nemohli ubránit smíchu za ty naše kecy. Tak se stalo, že v Lovosicích jsme vystoupili jemně ovíněni, holky šli ihned hledat záchod a my čekali s batohama na nástupišti. Nenapadlo nás nic jiného, než zkoušet, jaký rozvor mají koleje a tak jsme si tam tak hezky poskakovali po dráze. Když se holky vrátily, měly nějaké problémy, že jsme blázni a ještě k tomu ožralové a ať se koukáme klidit z kolejí, jinak nás něco přejede. S Pavlem jsme začli rozebírat, jaký by to asi bylo být nabrán rychlíkem v plné rychlosti, ale tyhle debaty nám byly zatrhnuty. Holt baby jedny...

I vyrazili jsme za naprosté tmy kupředu na Lovoš. Bohužel nebylo úplně pěkné počasí, bylo zataženo i s mírnými přeháňkami, takže půda byla rozměklá a při stoupání to dost klouzalo. Pavel se o tom přesvědčil záhy, jelikož padl na čumák a ohnul si brýle. Naštěstí skla to přežily a tak mohl jít dál nepoznamenán slepotou. Ono to veskrze bylo jedno, jelikož jediný zdroj světla byl čelovka každého z nás a to na osvětlení moc nestačilo. Když jsme dorazili na vrchol, kochali jsme se světýlkama v údolí, jak to hezky vypadá a jak jsou jednotlivé vesničky rozesety po krajině. Když jsme se nabažili, pochodovali jsme svorně dolů a směr Opárno. Zde na zřícenině jsme měli již z minulého ročníku vyhlédnuté místo na přespání. Postavili jsme stany a chtěli rozdělat oheň. Bohužel bylo hodně sichravo, zima a dřevo bylo namoklé. Poté, co se Petr marně pokoušel asi půl hodiny rozdělat oheň, kdy jsme na něho všichni hezky zírali a radili mu, jak to má správně dělat, se na to dotyčný vykašlal, chytl plynový vařič a buřty se opékaly nad plamenem menším, zato výhřevnějším. Tak krásně jsme si pochutnali, že do spacáku jsme pak zapadli a spali jak zabití.

Jen pro upřesnění - spali jsme ve dvou stanech - v mém já, Pavel a Jana. V Petrovo - Zuzka, Petr a Honza. Když jsme se ráno probudili, samozřejmě jenom "můj stan", nemohli jsme ty druhé chuligány vzbudit. Za boha nechtěli vylézt z pelechu a dát se na pochod. To mne trošku na této grupě irituje, že se vychází až ve dvanáct hodin, kdy normální turisti jsou již pět hodin na cestě. Inu ale což, mám je rád i tak. Bylo chladno, hodně chladno, kupodivu více, než minule a to jsme tu o týden dříve. Takže jediná možnost, jak se zahřát, jest složit stany, poskakovat okolo a sníst trošku studených zbytků z večeře.

Když jsme se tak nějak vyprdelili na cestu, bylo opravdu skoro ku polednímu. Chtěli jsme změnit trasu a tak se nešlo přes Velemín na Milešovku, ale střihli jsme to napřed na vrchol Ostrý, kde jsme se zdrželi v takové malé zřícenině, asi hradu, už nevím, Honza by vám o tom mohl povyprávět. Mezitím jsme se taky došmrdolili do malé vesničky, jejíž jméno již opravdu netuším a chtěli jsme si něco koupit. Byl to takový spíš pokus, jestli nááhodou nebudou mít otevříno. Neměli. Když jsme se tam ale hezky rozvalili, že si dáme pauzu, přišel jeden dělník, jestli chceme nakupovat, že pro nás krám otevře. Nakoupili jsme něco nealko pití, pár zmrzlin a šlo se dále. Tady mne začalo zlobit koleno a byl jsem mírně nervózní, jak to dopadne, pač jsem si moooc dobře pamatoval na minulý rok. Tak tentokráte mám hůlky s sebou, nebude to snad takový problém.

Inu, došli jsme do Milešova. Byl již večer, začalo se smrákat a my docela vyfoukaní a utahaní jsme zapadli do místní hospůdky, kde jsme si objednali svařáka. Nezůstalo u jednoho, ale šlo se do dvou. Někteří členové to podpořili ještě čajem. Pak jsme se začali zvedat, že jdeme dále - čekal nás hlavní výstup a sestup dne. Místní na nás koukali jak na dementy, cože jako jdeme teďka večer dělat?? Když jsme jim jasným a pevným hlasem odvětili, že se pajdáme až do Kostomlat, nevěřícně kroutili hlavou a notně si přihnuli ze svého džbánku piva a přáli nám v tomto počasí hodně zdaru. Vyrazili jsme.

Oproti minulému roku jsme zvolili také jiný směr výstupu na horu - šli jsme od jihu. V noční temnotě se nám po cestě Petr se Zuzkou schovali a pak si z nás utahovali, že jsme byli docela mimo, kudyže dál to půjdeme. No, srandičky srandičky, ono je to jednou přejde. Mezitím jsme stoupali výše a výše, když jsme narazili na souvislou pokrývku sněhu, která vedla až na vrchol. Vystoupat to, nebyl až takový problém, jako to pak slézt zpět dolů. Jak jsme se totiž blížili více vrcholu, stával se ze sněhu led. Posledních pár desítek metrů jsme hledali, kam bychom zapíchli hůlky, aby se dalo vystoupat těch několik málo dalších metrů. Když jsme konečně vylezli na špici, byli jsme nemile překvapeni, že loni otevřená hospa je nyní mimo a místní obyvatelé hvězdárny a meteorologické stanice se tváří jak kyselá prdel a nechtějí nám otevřít aspoň na jeden grog.

Co se dalo dělat. Někdo se převlékl do suchého prádla, pojedli jsme malou večeři a šli na poslední pochod do Kostomlat. V hezké tmě jsme trošku minuli jednu odbočku a tak jsme na zříceninu přišli opět úplně jinou cestou. Nebyli jsme z toho rozmrzelí, alébrž pořádně zmrzlí. Na nádvoří bývalého hradu jsme kvapně rozdělaly oba stany a už jsme se řítili uvařit si něco teplého k jídlu. Bylo to opravdu potřeba. Ono totiž celý večer silně foukalo a tak byla ještě větší klemra, než minulý rok. Zbyla nám trocha vína, a tak jsme se vrhli na vaření svařáku. K tomu pak nějaké ty instantní nudle, či co a šlo se spát. Promrzlí jsme na to byli dost.

Musím říci, že mám dobrý spacák, vážím si ho, jak mne hezky v zimavých nocích hřeje. Tady jsem jej poprvé vyzkoušel tak zhruba v mínus pěti stupních. I v této teplotě se v něm dalo hezky přežít, i když jsem si musel vzít tričko a tepláky. Proč to tu vykládám? Jelikož chci upozornit na Pavla, co by nejlepšího to kempaře, který si na zimní víkendovku bere spacák s komfortem do plus deseti stupňů, tedy nějaký letní šmejd. Bylo to na něm vidět, protože byl oblečen úplně do všechno, co měl v batohu. Musel jsem se až smát, jak vypadal ještě s kuklou na hlavě. Ale tu noc jsme nakonec i přežili.

Ráno nás obdařilo nemilým překvapneím. Začalo totiž i sněžit a stany byly pokryty malou, ale dost solidní vrstvou sněhu. Vylézt ven byl nadlidský úkol. Vylézt ven jenom ve spodním prádle, když jsem se drápal na záchod, to byla málem moje smrt. Ale nakonec jsme se všichni tak nějak zkonsolidovali a prokřehlými prsty dokázali sbalit stany do nositelné podoby. Pak už jenom rychlá snídaně, pár fotek a šup hezky na vlak do Bíliny. Cestou nám Petr několikrát menstruoval - rozumějte krvácel z nosu, ale vzhledem k tomu, že jej to chybá pravidelně, trošku jsme tento neduh překřtili.

V Bílině jsme zasedli do hospůdky nejbližší nádraží, ale pouze ven, na zahrádku, jelikož vevnitř byli místní ožralové a úchyláci. Petr se Zuzkou pak došli pro pizzu a my se všicí krásně nadlábli. Cesta zpět pak byla ve znamení chrnění v kupé.

A tak skončilo naše druhé putování touto krásnou krajinou. Nechť je ještě nějaké příště...



Tomáš