V. Všeobecné povinnosti

Z nebezpečí, které hrozí starému památkovému fondu, vyplývají pro společnost požadavky, které ještě jednou shrneme, poněvadž v těchto otázkách je nutná nejvyšší preciznost.

Všechno, co bylo vytvořeno uměním, je drahocenný produkt a statek dějinného vývoje, jehož zachování je v zájmu společnosti, což ukládá každému jednotlivci, obcím a národům, církvi a státu určité povinnosti. Ty náležejí do okruhu povinností každého vzdělaného člověka. Kdo nevidí v památkách nic jiného než staré „krámy“, které se podle okolnosti tak brzy, jak jen možno, odstraní nebo užitečně zhodnotí ve vápenné jámě, při novostavbě, v kamnech nebo u vetešníka, ať už náleží k jakékoliv sociální vrstvě, je surový člověk bez vzdělání a bez vychování, s kterým nelze vycházet a s nímž nelze jednat jinak než jakoby nějak porušil nejzákladnější ohledy, které musí mít každý civilizovaný člověk k ideálním statkům společnosti.

Památková péče náleží do okruhu povinností obcí a národů. Sotva se najde nějaká obec nebo nějaký národ, aby nebyl pyšný na díla domácího umění, které se soustřeďují v muzeích. S hrdostí jsou ukazována návštěvám a kdyby někdo usiloval tyto umělecké poklady odcizit nebo zničit, vzbudilo by to oprávněně v nejvyšší míře pohoršení. A přece jenom jsou muzea - jakkoli mohou i uchovat hodnoty - pouze nouzovým přístavem pro rozptýlená umělecká díla, zatím co velký umělecký odkaz místní nebo národní minulosti spočívá v památkách, které se zachovaly zakořeněné na původním místě v rodné půdě. To již dlouhou dobu nahlížejí mnozí lidé, pokud jde o cizí umění, zatímco podnikají daleké cesty, aby poznali stará umělecká díla v rámci jejich předpokládaného vzniku. Avšak titíž lidé přihlížejí se založenýma rukama, nedbajíce toho, nebo vůbec nepomohou, když jsou staré památky ničeny v jejich domově, jako kdyby tam byly méně cenné než v Itálii nebo v Nizozemí. Neprohřešují se tím toliko na všeobecných kulturních statcích, ale zejména také na svém rodném městě a na svém národě, které daleko více olupují, než kdyby to, co bylo soustředěno v muzeích, bylo prodáváno nebo rozbíjeno. To platí jmenovitě pro správy obcí a pro všechny orgány národní péče. Je to farizej štvi mluvit o lásce k vlasti a ničit nebo promarnit to, co dává krom přírody domovu jeho základní charakter: díla předků, kteří tu sídlili, stopy činorodého ducha, který je oplodnil a který žije dále v jejich představách a v jejich monumentech. Kromě násilné změny řeči by žádný národ nemohl utrpět na svých duchovních statích větší škodu, než kdyby došlo k násilnému zničení jeho památkového fondu. Proto je ale ochrana památek zároveň ochranou domoviny - láska k domovu proměněná v čin - a musí být vyžadována na všech stranách s největším důrazem, musí být uskutečňována korporacemi a úřady a musí být vštěpována výchovou každému jednotlivci všude tam, kde smysl pro celek, domov a národní hrdost nejsou prázdná slova.

Památková péče patří do okruhu povinností duchovenstva, jak ze všeobecných, tak také z církevních důvodů. Duchovní, kteří ničí stará umělecká díla bez pádného důvodu a kteří je hledí zašantročit a v tom následují špatného příkladu těch, kteří pod vlivem francouzské revoluce byli rozlíceni proti svědectví minulosti, se tak vystavují nebezpečí, že budou nejinak posuzováni než tito. Jednají protispolečensky a protikulturně na poli duchovního vzdělání, na němž měla církev ve svých dřívějších dobách vedení a kde působila zušlechtujícně. Nadto poškozují také přímo náboženský život, když pohřbívají vědomi historické kontinuity a urážejí pocity, které by měli podporovat jako pramen hlubšího pojetí života a piety.

Z již řečeného vyplývá, že zachování starých památek musí být také začleněno k povinnostem státních úřadů; nejen proto, že se jedná o obecní kulturní hodnoty, jejichž ochrana náleží za všech okolností k povinnostem státu, nýbrž také proto, že starý památkový fond je nutno počítat jak materiálně, tak ideálně k nejcennějším statkům každého státního života. S monumentálními svědectvími jeho minulosti by byly také odejmuty nejdůležitější duchovní opory státní autority a výchovy, které ho odlišují od nově vzniklých politických útvarů. Proto jsou státní úřady, které bez pádného důvodu ničí staré stavby nebo jiné památky nebo které je nechávají dojít k zničení, ne méně prosti odpovědnosti než kdyby promarnili jiné veřejné a státní statky. Jako pádný důvod nemohou být ale uznány státní (fiskální) důvody, poněvadž se jedná o vyšší státní zájmy, které nelze poměřovat toliko měřítkem provozních úspor, ba které jsou tak důležité, že státní orgány, které jednají proti tomu anebo které to vše prostě zanedbávají, musejí být označeny jako neloajální a společensky nebezpečné.

V souladu s tímto vysokým významem památkové ochrany pro obecné a zcela zvláště také státní zájmy bylo potřeba vytvořit všude instituce a ustanovit státní funkcionáře, jimž by byla svěřena péče o starý umělecký fond. Ale místo aby byli podporováni, ztěžuje se jim ovšem ještě často jejich úloha, přičemž se s nimi jedná jako s rušiteli pořádku, kteří se vměšují do věcí, po nichž jim nic není a kteří chtějí omezovat svobodné dispoziční právo majitelů. Je bohužel stále ještě mnoho společensky vysoce postavených osobností, které říkávají: přece si nenechám od konzervátora X nebo Y předepisovat, co mám dělat nebo co mám pominout?! Zapomínají přitom, že při početných jiných příležitostech, které vyžadují státní ingerenci jako například v otázce všeobecných stavebních předpisů, vodního práva, myslivosti, hygieny, tuto ingerenci posuzují jako samozřejmou. Proto na tom vůbec nezáleží, jde-li o konzervátora X nebo Y, nýbrž je podstatné, že jde o požadavky a povinnosti, na které by dobře vychovaný a vzdělaný člověk měl právě tak málo teprve vzpomínat, jako třeba možná na to, že se nesmí ve společnosti prohřešit proti slušnému chování a dobrým mravům.

Čas od času se namítá, že názory na to, co se z hlediska památkové péče v tom nebo v onom případě mělo udělat, byly nejasné a že rozhodnutí je Konečně věcí vkusu, v němž nejsou žádné předpisy. To je zcela nesprávné.

Co se vyžaduje a co se musí vyžadovat, je pieta pro dochovaný památkový fond a jeho co možná úplné zachování v původním prostředí, formě a vzhledu. To je jasný, jednoduchý požadavek, u něhož nejde vůbec o to, kdo ho zastává a u nějž není příliš čestné, být teprve na něj upozorňován. V řadě států se mu již dávno dostalo zákonné formy a kde - jako v Rakousku - se tak dosud nestalo, se musí o to naléhavěji požadovat, aby byl zákonný tlak nahrazen dobrou vůlí a dobrými příklady. To budiž řečeno také otevřeně zejména oněm sběratelům, jejichž vášnivé a z hlediska památkové péče neodsouhlasitelné přání získávat do majetku stará umělecká díla za každou cenu, přispívá povětšině k tomu, že památkový fond je všude systematicky vytrháván z půdy, z níž vyrostl a je rozprášen na všechny strany.

Ale výzva musí být také“ vyslána k umělcům. Bohužel je ještě velmi mnoho umělců, zejména architektů, kteří pociťují staré umění jako svého nepřítele, ať už proto, že se od něho chtějí emancipovat (jakoby se to nemohlo nejlépe stát tím, že je zcela akceptují a pak je umělecky přemohou) anebo ať je to proto, že se v něm obávají konkurence pro svá vlastní díla. A jsou opět jiní, kteří předstírají úctu před starými uměleckými díly, přitom je ale zneužívají, zatím co je hanobí špatnými napodobeninami nebo je exploatují bezohledným restaurováním. (Vyobr. 98-99). To všechno není hodno opravdového umělce a zasazuje novému umění ne méně hluboké rány než starému. Kdo nemá naprostou úctu před vším, co kdy umění vytvořilo, musí si dát líbit, že také jeho umění bude bráno na lehkou váhu jako tržní zboží, které se ohodnocuje jenom podle ceny a užitku a komu není umělecká osobitost uměleckého díla svatosvatá, nemůže požadovat, aby se používalo jiné měřítko na jeho díla.
Jinými slovy - a to znovu nesměřuje toliko k umělcům - díla starého umění pro nás musí znamenat více, než co představuje jejich materiální hodnota a také více, mnohem více než jenom starožitnosti, slohové vzory, nebo historické prameny. Díla starého umění musejí být pocitována jako živoucí, podstatná část naší bytosti, našeho vývoje, našeho domova, naší národní a celé evropské kultury, našich duchovních a etnických vymožeností a praerogativ a musí být hodnocena tak vysoko, jako poklady jazykového a literárního vývoje, jehož protějšek tvoří.