Západní Tatry 2008

Motto:Je PLNO!!!
 
Kdo: Zuzka, Petra, Filip, Petr, Pavel, Honza, Radim a Tomáš

Kam: chajda Filipova strýčka v Západních Tatrách (Pribylina, kousek od Liptovského Hrádku)

Celé takové vstupní povídání se může rozpadnout na tři kusy. Na chatu přijel první Filip a Petra, kteří již od úterý od večera užívali volna a pohody. Chajdu otevřeli, provětrali a připravili na vstup nových návštěvníků.

Ti přijeli velice záhy a to ve složení Radim, Zuzka, Petr, Pavel a Honza. Skoro celý Iriador totiž vyjížděl již ve středu v noci. Netuším, kde všichni berou takového volna, že již v polovině týdne se mohou utrhnout ze školy a práce a vyjet si na hory. Inu, nechme to být, už se stalo. Co se ale dělo ve vlaku, to raději nechtějte vědět. Já jsem se to osobně dozvěděl až hodně později a dodnes z toho nejsem moudrý.Ano, padla nějaká ta meducínka a pak našim bratrům Slovákům ukazovali, zač je toho loket a jak se musí cestování vlakem dělat.

Poté, co ve čtvrtek ráno dorazili, šli tak nějak na prohlídku okolí a malý výstup skrzevá údolí směr nahoru. Prý nikam moc nedošli, pač v jistém bodě byly varovné značky a spadané stromy. I tak se ale dostali relativně dost daleko na to, aby si pořádně namočili boty ve sněhu. Hlavně, že funguje impregnace. Dle Petrových slov pak byli tak vyčerpáni, že se museli vrátit a užívali slastného večera při vínku a topinkách. Z těch bylo Petrovi tak dobře, že snědl mnoho kusů živočišného uhlí a myslím, že si šel povídat i s panem Toaletou.

V tuto chvíli do toho vstupuji já, coby zástupce té pracující a studující vrstvy, která se může utrhnout až ve čtvrtek večer, a tak jsem stejným vlakem, jako předchozí skupinka, akorát o den později, jel sám vstříc novým zítřkům. Abych pravdu řekl, jel jsem takto dlouho a daleko sám poprvé a nebylo mi to vůbec příjemné. Sice do kupé přistoupil akorát mladý pár Slováků, se kterými jsem si pak i chvíli povídal, nicméně zábavy jsem si moc neužil. Vlastně užil. Zvláště, když na českých, pak slovenských hranicích a ještě jednou pro jistotu v žilině vlakem procházela banda policajtů a stále někoho kontrolovali. Největší pobavení bylo v Žilině, kde někdo ve vedlejším kupé neměl pas, občanku a rodné číslo si fakt nepamatoval. Inu i takové věci se stávají.

Když jsem přijel do Liptovského Hrádku, necelých 20 kilometrů od cíle, oddechl jsem si, že mám vše zlé za sebou. Mýlil jsem se!! Stoupl jsem si na nástupiště a očekával bus. Ten také přijel, ale nezastavil, vyhodil akorát jednoho člověka u vstupu do železniční zastávky a odjel. Málem mne kleplo, když jsem zjistil, že je to fakt ten můj. Tedy lépe řečeno byl. Nevadí, pojede další, sice za půl hodiny, ale pojede. Tak jsem čekal dál. Když jsem si znovu stoupnul na nástupiště, kde jsem očekával bus do Pribyliny, bylo mi divné, že nějak dlouho nejede. Šel jsem se zeptat kolem-stojících, jak to? Dostalo se mi užaslých pohledů a strohé odpovědi, že ten přeci jel před dvěma minutami a měl na sobě nápis Podbánská (prý to jede akorát o pár kilometrů dále, nicméně to také staví v Pribylině). To bych se z toho po... No dobráá, tak tedy znova čekat více jak půl hodiny. Nakonec jsem se opravdu dočkal a autobusem opravdu odjel.

Po výstupu v Pribylině následoval pochod směr Ráčkova dolina. Byla to procházka vskutku impozantní. Na obzoru se tyčily Tatry a do toho vycházelo slunce. V chladném ranním vzduchu jsem došel do areálu, kde stála i Filipova chata. Přišel jsem ke dveřím a zabouchal. Nic. Hmm, že by to byla blbá chata? Tak ještě jednou. V tu chvíli se začaly zevnitř ozývat nějaké zvuky. Ha, jsou to oni, probudil jsem je!

Když mi Petr přišel otevřít, neměl na tváři vlídného výrazu. Přeci jenom jej znáte a když doplním, že bylo asi tak půl osmé ráno, není třeba dodávat nic víc. Po krátké snídani a přivítání se začalo řešit, kam se půjde. Já jsem tedy byl totálně grogy z nevyspání, ale je to jeden z mála celých dnů tady, tak si to musím užít. Trasa byla naplánována jako výstup na hřeben Barance. Samozřejmě, že Petr, Petra i Filip se nám brzy utrhli a svým tempem si to pelášili kupředu. Ani jsme je nechtěli zdržovat, naopak, sami jsme jim řekli, ať jdou, že to jinak nemá cenu. Uprostřed kopce jsme nasadili i sněžnice a pak začala chůze po sněhu. Musím říci, že to byl celkově pěkný zážitek. Postupně, jak jsme stoupali, se otevíraly výhledy tu na jedno údolí, tu na jiný hřeben a vrchol. Prostě paráda. Bohužel jsem nebyl v tak dobré fyzické kondici a moc daleko jsem nedošel. Stejně i tak naše malá skupinka - Pavel, Zuzka, Radim. Honzík zůstal dole, že se mu lozit po horách nechce. Dali jsme si proto oběd někde za polovinou výstupu na hřebe, pokochali se výhledem a šli zpět.

Sestup jsme si zpříjemnili krásnou bojovkou, kdy jsme mysleli, že ve křoví číhá medvěd, ale naštěstí tomu tak nebylo. Vy se smějete, ale Filip pak prohlásil, že tento rok jich tam bylo nějak moc a o setkání není nouze. Takže opatrnost byla opravdu na místě!

Když jsme se všichni sešli zpět v chatě, byla již skoro noc. Rozhodně byla tma. K večeři Zuzka s Petrem kuchtili palačinky a stálo to opravdu zato.

Dalšího dne, to byla sobota, se naše skupinky rozdělili více. Petra s Filipem si to štrádovali někam, mně neznámo kam, Petr se Zuzkou šli na druhý dostupný hřeben a my ostatní zůstali v chatě, páč jsme toho měli dost z minulého dne. Zahráli jsme si frisbee a pak, že půjdeme na pivko do Pribyliny. Tam jsme našli hospůdku nad místní knihovnou, dali pár kousků a obdivovali, jak impozantní jsou ty Tatry takhle z dálky.

Cestou zpět se náramně ochladilo a Pavel, který to trošku podcenil, udával tempo chůze, jelikož skoro běžel, abychom už byli doma. Večer mě moji přátelé překvapili krásným dortem a pár dary (k narozeninám). Za to, že si vzpomněli jim patří opravdu velký dík!

Neděle byla ve formě balení a odchodu. Tuším, že to bylo brzy ráno, co jsme museli opustit chatu, protože Filip s Petrou utíkali na časný vlak. Radim též opustil skupinu brzy ráno, ale tuším že to bylo ještě před Filipem. Nevadí, nějak si vystačíme. S Pavlem a Honzou jsem si zahráli několikrát Magic the Gathering, zatímco Petr se učil jezdit na snowboardu. Prý to bylo k popukání, dle Zuzčiných slov. Nebudu do toho ale dále šťourat, on by mě Petr neměl rád.

Cesta zpět byla relativně v pohodě a v klidu. Výlet to byl nádherný a naprosto super!


Tomáš