Bílé Karpaty

Kdo: Klárka, Jana, Petr, Pavel, Honza a Tomáš

Kdy: 14. - 16. 11.

Kam: Bílé Karpaty - Valašské Klobouky - Brumov - Popov - Bohuslavice - Divnice - Slavičín

Tento výlet byl docela netradiční. Už jenom proto, že jsem se ujal organizace já, Tomáš. Ono by bylo nejlepší, kdybych ihned na začátku zmínil, že jsem taková organizátorská panna, nepostižen žádnými zkušenostmi, zato potrefen můzou, chutí a aktivitou. Stalo se tedy léta páně 2008, že jsme si za tradiční výlet na konci roku (coby rozloučení s turistickou sezónou) vybrali Bílé Karpaty. Nejprve to vypadalo, že pojedeme opět do Středohoří, kde jsme měl vymyšlen program a už jsem si i koupil mapu. Nakonec jsem podlehl hlasu většiny, která na skoro stejné místo znovu jet nechtěla. Tak se jelo do Valašských Klobouků.

Nebylo to však tak snadné. Jak se můžete dočíst v podsekci Legenda začíná, byly začátky poněkud strastiplnější. Nikdo, krom mne, nevěděl, kam se jede. Dostali to totiž za úkol zjistit. Osobně jsem prohlásil, že kam si cestu najdou, tam pojedu. Pravda, nejsem zatím tak ostřílený h(r)och, abych to opravdu dodržel, ale to se změní. Však se ještě ukáže. Nicméně po menších problémech se tedy zjistilo, že cílem pátečního přesunu jsou Klobouky skoro až u hranic se Slovenskem. Cesta je to poněkud dlouhá - přes pět hodin čistého času plus nějaké ty přestupy. Ničeho jsme se nebáli a v pátek na Hlavním nádraží jsme se v plné síle sešli. Tedy ne uplně v plné síle, jelikož Zuzka je nyní moc zaměstnaná slečna - pere se s diplomkou, státnice se blíží a do toho na asi plný úvazek práce. Nemá to holka jednoduché. A s námi už vůbec ne. Tak tedy ochuzeni o jednu slečnu jsme se nalodili do korábu na kolečkách a v 16:38 se vyjíždělo.

Jak jsem již psal, cesta to byla dlouhá a povětšinou se nic moc zásadního nedělo. Dobrá nálada panovala po celou cestu, s Petrem jsme se řádně servali a to několikrát. V půl jedenácté místního moravského času jsme byli v cílové zastávce. Abych nezapomněl. Ve vlaku přišla na pořad dne první šifra. To proto, aby bylo jasné, kam se z vlaku půjde. Věděl jsem, že tak pozdě v noci se nikomu nebude chtít nic luštit (a taky, že nechtělo), a proto lépe vyřešit věci hned. Co bylo prvním úkolem se můžete dočíst v sekci Úkoly, jako ostatně o celé legendě, jak pokračovala a jak nakonec skončila.

Správně hoši a dívky vyluštili, že dalším cílem jest rozhledna na Královci, mocném a vysokém to vrchu mezi místními. Ten večer jsme ale zakempovali kousek za nádražím, někomu na poli. Bylo přeci jenom pozdě a některým členům výpravy (řekněme si to otevřeně - mně) se nechtělo jít ani za nic dále. Proto jsem vyprosil, že budeme stanovat hned tady. Ono taky by to nemělo smysl. Trasa byla plánována až od soboty rána a nebyla tak dlouhá, aby se nedala za jeden a kousek dne ujít. Bylo by tedy velice nemilé, kdybychom v sobotu večer již stanuli na prahu Taliesinovy pevnosti s tím, že se v neděli v poledne objevíme doma. K večeři padly poslední zásoby z domova (já jsem měl opět výborné houstičky s máslem, hořčicí, salámem a sýrem) a šlo se spát.

Ráno proběhlo relativně všedně. Holky měly srandu z toho, jaký jsme předchozího večera dělali bordel, my rozestavěli vařiče a už se vařila snídaně. Povětšinou se jedla polévka či puding. Velice chutná a vydatná snídaně nás naladila na počátek putování. To ovšem nesměřovalo ihned nahoru, nýbrž zpět na nádraží, kde jsme dočepovali vodu. Místní pitná voda ze záchoda byla nepřekonatelná. Alespoň, že jsme byli místním mužem, který tam popíjel pivo z plastu, že je opravdu neškodná a nemusíme se bát. Nezalekli jsme se, nabrali a vyrazili. Byl taky nejvyšší čas, blížilo se pomalu poledne.

Na Královec se šlo do kopce. Co jiného by taky člověk v kopcovité oblasti Karpat (!!) mohl čekat, že? Inu, Pavel mi za pár výškových metrů oznámil několik skutečností, jejichž povahu si všichni domyslíte. Nebudu je tu zveřejňovat, mohlo by to leckoho urazit. Nicméně myslím, že mi byl hodně vděčný, že konečně zvedne zadek od kompu a protáhne ztuhlé svaly. Soudím tak z toho, že mne nejprve tituloval tím slovem na "č" a pak se mnou nemluvil. Kdykoliv jsem mu připomněl, že půjdeme pak z kopce a znovu do kopce, rozzářily se mu očička. Bohužel však tak, jak to bývá v poslední chvíli před tím, než dotyčný popadne něco hodně těžkého či ostrého a nebohého chudáka utluče k smrti. Já se však snažím za vším vidět jenom to pozitivní, a proto si říkám, že to byl vlastně žár naděje a uspokojení, co jej provázel celou cestu nahoru, dolu a zase nahoru a zase dolu.

Když jsme se usadili v nově vybudované rozhledně na Královci, která měří 21 a kus metru a byla postavena z větší části z fondů EU, rozdal jsem další část legendy a novou šifru. Pavel se nasvačil a přitom si rozřízl malíček o tuňákovou konzervu. Šikovný to kluk. Ostatní nelenili a luštili. Moje inspirace brněnskou TMOU se jim velice "líbila" a po pár nápovědách se dobrali správného konce. Dlužno však poznamenat, že většinou trasu uhodli na začátku, ale já je v tom nechal koupat do doby, než to vyluští. Přeci nevydám tajemství bez boje,ne? Tady si dělám vlastní poznámku, že příště je nutnost vybírat šifrovaná slova opatrněji, aby to bylo o něco těžší. Následovalo vylezení až na vrchol věže a kochání se krajem. Bohužel nám do toho nalezla mlha v dáli, takže jsme nemohli obdivovat celý široký a daleký obzor.

Abychom nemeškali, hodili jsme batohy na záda a metelili si to směrem zřícenina Brumov, přes Hluboké údolí po červené turistické značce. Přeci jenom bylo hodně kilometrů před námi a už moc světla nezbývalo. Cesta to byla pěkná, povětšinou po asfaltce, což jsem nečekal a trochu mě to mrzelo. Když už jdeme do lesa, tak nebudeme chodit po silnici, ne? Jinak to nakonec nešlo, museli jsme se s tím smířit.

Ke zřícenině jsme došli ve čtyři hodiny a k mému smutku zjistili, že jest uzavřena. Holt jsme přišli v pozdní roční dobu, kdy už se brány bývalého krásného hradu uzavírají všem návštěvníkům. Usedli jsme tedy na paloučku před hradbami, rozdělali jídlo a já servíroval nové pokračování legendy spojené s šifrou. Zde mne mnoho účastníků nenávidělo, protože to, co vypadalo jako osmisměrka, byla mřížka a pozice písmen byly schovány na druhém papírku v propisce, kterou jsem jim daroval s první legendou. Než na to přišli, byli z toho docela zoufalí. Od té doby se mnou skoro nemluvila ani Klára, ani Petr. Nevadí, však ono bude ještě hůře.

Světla ubývalo natolik, že jsme vytáhli čelovky. Sic jsme ihned ze začátku ztratili cestu, protože nebyla dobře značena - ono, kde byste chtěli na louce značit - ale po chvíli přímé chůze jsme nakonec kýžené znamení našli a již po tmě pokračovali lesem přes sedlo vrcholu Matka až k Hložecké kapli, hlavního stanu Taliesinových přívrženců. Cesta byla pozvolná, žádné strmé stoupání. Problém byl podmáčený podklad a na něm vrstva listí, která umožňovala vidět bahno a vodu až v případě, kdy jste do toho šlápli. Proto bylo možné co chvíli zaslechnout halekání:"Dopr..., bahno." "Kurňa, voda!" "aaa, mám bahno v botě!!" a podobné. Nevzdali jsme to a nakonec jsme se i potmě dokázali dobelhat až do kaple.

Zde mne mile překvapilo stavení - košíkářská dílna. Taková chaloupka uprostřed ničeho. I psy měli a ti štěkali, jak pominutí. Nejprve jsme nabyli dojmu, že tam nemají plot a tak naše chůze doznala jistého zpomalení, kdy jsme opatrně našlapovali, připraveni zdrhnout při sebemenším náznaku, že se na nás řítí rozzuřený pitbulteriér. Nestalo se tak, k naší velké úlevě, a já mohl rozdat poslední kus legendy, slepou mapu a rozstříhaný kus papíru, na kterém byl naznačen směr.

Petr s oběma slečnami se do toho pustili a za chvíli měli putování skoro uzavřené. Honzu to moc nevzrušovalo, ten začal pojídat okurku, čímž nás všechny nechutně naštval a my mu záviděli a užírali. Pavel, ten vysomroval od Honzy dva chleby s paštikou, aby zahnal kručení v břiše (nepřijde vám to divné, že píšu pořád jenom o jídle, když přijde na tyhle dva?). Rozhodli jsme se, že nebudeme chodit moc daleko, ale přespíme někde tady v lesích. A taky, že jsme asi za půl kilometru našli příhodné místo pro dva stany a rychle se utábořili.

Nadešel čas večeře. Já měl obligátní instatní polévku s čínskými nudlemi. Ostatní něco podobného, někde tu a tam prosvitl i dobrý hostinec. Jana ale překvapila, měla instatní pikantní rizoto. Musím říci, že to bylo opravdu dobré, neopomněl jsem ochutnat, a mám zase jednou dobrý tip na obohacení jídelníčku na našich dalších výletech. Pak Honza vyčaroval sypaný černý čaj, takže jsme při skoro nulové teplotě okolního vzduchu, polykali teplé doušky výborného aromatického nápoje. Pozdrav z Anglie, tak se tuším jmenoval ten čaj. Poté už jenom ulehnout a těšit se na další pochod.

Ráno nás holky vzbudili v půl deváté. Já jsem je o to osobně požádal, protože jsme před sebou měli ještě více než 10 km cesty a k tomu to chtělo stihnout dobrý spoj domů. Nenapadlo mne, že k buzení použijí ešusy a mlácením do nich se budou dožadovat našeho vylezení ze spacáků. No, po půl hodině se to nakonec povedlo a už se šlo na snídani, hygienu... však to znáte.

Nedělní ráno však zdobila okolní krajinu mlha. Byla fakt hustá a doslova na nás padala ve formě menšího mrholení. Cestu do Popova a i větší část do Slavičína jsme vyplnili různými slovními hříčkami a ostatními blbostmi. Uteklo to jako voda a my již byli na finálním nádraží. Tam jsme stihli vlak ještě před oním, kterým jsem plánoval jet. Nevadilo nám to, jelikož se domů dostaneme v sedm večer. Spokojeně jsme nasedli, dvakrát přestoupili, rozbalili jídlo, najedli se a pak už jenom vychutnávali zbytek krásného víkendu.

Takto tedy probíhalo naše putování. Musím říci, že jsem byl všemi pochválen, že se jim to líbilo. Na to jsem náležitě hrdý a rozhodně mne to podpořilo v nadšení další organizátorské tvorby. Příště vynaložím ještě větší úsilí a vy se pořádně zapotíte!


Tomáš